Po roce 2013 dotace přestanou být v kurzu, naznačuje EU

Další beseda Moderní obce u pomyslného kulatého stolu rozvedla téma, které minulá nastavila už loni v červnu. Tentokrát se vedla diskuse zejména o kohezní politice EU a přípravě naší země na nové programové období unie. Ale také o tom, jak by se mělo dále postupovat ve vyváženém rozvoji území.

Beseda se uskutečnila na Vysoké škole regionálního rozvoje, s. r. o., v Praze 17 (VŠRR), za niž účastníky akce uvítala prorektorka PhDr. Pavla Nečasová, Ph.D. V besedě vystoupili: předseda Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj Poslanecké sněmovny JUDr. Stanislav Polčák, ředitel odboru rozvoje a strategie regionální politiky Ministerstva pro místní rozvoj ČR RNDr. Josef Postránecký, projektový manažer Regionální rozvojové agentury Střední Čechy Ing. Jiří Hužera, zástupci VŠRR Ing. Alois Slepička, DrSc., a Ing. Václav Kupka, CSc. Vzácným hostem byl Dr. Fritz Schnabel, ministerský rada z Ministerstva vnitra Svobodného státu Sasko, který publikuje na stránkách Moderní obce a jemuž tlumočila Mgr. Ing. Zdena Šilerová (VŠRR).

NOVÉ NÁSTROJE PODPORY NA »EVROPSKÉM OBZORU«

RNDr. Josef Postránecký: Pátá kohezní zpráva vydaná loni v listopadu Evropskou komisí se zabývá i budoucností evropských fondů po roce 2013, tedy po tomto programovém období EU. I když jsem očekával, že zpráva položí možná ještě větší důraz na přiblížení koncepce následujících let, lze z dokumentu vyčíst některé zásadní změny, které, doufejme, budou po roce 2013 provedeny. Především to má být výrazné posílení strategického přístupu k prostorovému plánování a regionální politice. Ukazuje se totiž, že zásadní změny v tomto směru jsou možné, ale že u řady priorit musí mít EU i její členské státy jasno, kam chtějí směřovat v delším časovém horizontu, podstatně dále než na pouhých sedm let jednoho programového období. Tomu se musí přizpůsobit i konkrétní nástroje podpory. Zdá se, že po roce 2013 mnohem větší důraz než na klasické dotace bude kladen na jiné finanční nástroje - třeba úvěrové. Právě tak nelze vyloučit ani to, že úspěšní žadatelé, jejichž projekty prokazatelně přispěly k plnění cílů kohezní politiky, dodatečně získají určité prémie či jiné finanční výhody.

ČESKÉ ROZPAKY NAD KONDICIONALITAMI

Na druhé straně Česká republika se zatím poměrně zdrženlivě staví k otázce tzv. kondicionalit, čili k návrhům budoucího vázání dotací ze strukturálních fondů určitými podmínkami Evropské unie. Těmi by mohlo být uskutečnění některých, Evropskou komisí požadovaných reforem nebo akceptování prováděcí evropské legislativy v podobě různých směrnic. Jistě, i tohle může být jedním z nástrojů pro zvýšení efektivity a koordinace kohezní politiky v celoevropském měřítku. Na druhé straně by to mohlo některým státům přinášet nemalé komplikace, neboť jejich legislativa a věcné priority jsou s ohledem na jejich odlišné potřeby nastaveny jinak než například v tzv. starých členských zemích.

PODPORA VENKOVA NESMÍ ZŮSTAT VE STÍNU URBÁNNÍ PROBLEMATIKY

Pokud jde o urbánní dimenzi, i v České republice si uvědomujeme, že představuje jeden z hlavních trendů posilování kohezní politiky směrem k podpoře měst. Už před současným programovým obdobím EU bylo rozhodnuto převést podporu rozvoje venkova do dikce zemědělské politiky. Uvolnil se tím prostor pro větší podporu měst, která ostatně v Evropské unie soustřeďují přibližně 80 % veškerého obyvatelstva. Česko takto pojatou urbánní dimenzi podporuje. Koneckonců už v současném programovém období tento trend zachytilo a vytvořilo si některé specifické nástroje, jako je uplatnění integrovaných přístupů k rozvoji měst, byť někde realizace integrovaných plánů rozvoje města probíhá ještě těžkopádně. Také některé operační programy už na urbánní dimenzi pamatují příslušnými prioritami. Což neznamená, že bychom současně nezdůrazňovali nutnost větší koordinace mezi kohezní politikou a zemědělskou a rurální politikou. Vždyť venkovský prostor tvoří podstatnou část území každého členského státu a přes něj se uskutečňuje výstavba podstatné části infrastruktury a plní i další důležité funkce celého území.

TAKÉ V SASKU POTVRZUJÍ: ZMĚNA PRAVIDEL NEBUDE SNADNÁ

Dr. Fritz Schnabel: Samozřejmě i my v Sasku, resp. v celém Německu, si bedlivě všímáme diskuse o možných změnách po roce 2013. Například o nástrojích finanční podpory z evropských fondů a konkrétně třeba o trendu k revolvingovému financování. Ani u nás podobné úvahy všichni příliš nadšeně nevítají. Existují k tomu zejména dva důvody. Zaprvé - schopní příjemci dotací se během minulých let velmi dobře naučili úspěšně pracovat se »starými« nástroji, s nimiž už nemají žádné zásadnější problémy. Zadruhé - na »nové« nástroje se teprve (už déle) čeká, a to ještě ani nevíme, jaké pro ně budou existovat konkrétní směrnice a jak výrazně se tato nová pravidla případně odkloní od původních. Tahle ostražitost by se mohla nazvat konzervativním přístupem. Principiálně je třeba změny v čerpání evropských prostředků učinit - ale nebude to snadné.

ŠEST »ČERNÝCH OVCÍ«

JUDr. Stanislav Polčák: Většina tematických i regionálních operačních programů vykazuje velmi dobré čerpání evropských peněz. Ovšem až u šesti programů se zdá, že část alokovaných prostředků by z nich nemusela být do konce programového období vyčerpána, a to ani s využitím pravidla N+2. Jistě nemusím v té souvislosti připomínat například OP Lidské zdroje a zaměstnanost, viditelné problémy jsou teď i v OP Podnikání a inovace. A určitě se také ví o debatě - i na úrovni vlády, o tom, zda neposílit v rámci realokace prostředků programy, kde je zaručeno dobré využití i ze strany obcí a měst. Ve druhé polovině letošního roku by vláda případně takto mohla zaregovat na aktuální situaci v čerpání peněz z jednotlivých fondů a Bruselu tyto změny navrhnout.

ZAPAMATUJME SI: BOTTOM UP

Doktor Schnabel už to vlastně naznačil. Dosáhnout celoevropské shody jak o celkovém objemu podpory, tak o nástrojích jejího uplatňování v novém programovém období bude mimořádně obtížné. Takřka jisté už je, že strukturální fondy nebudou po roce 2013 disponovat takovým objemem peněz jako v tomto období.

Právě tak se zdá, že EU bude chtít více zkoumat efektivitu užití těchto prostředků a jejich reálné přínosy. Nyní, jak známo, se sází spíše na administrativní sledování využití dotací, aniž by se někdo důkladněji zabýval skutečnými přínosy podpořeného projektu v území. I v České republice si teď musíme zvyknout na nový pojem - bottom up (vzhůru nohama). Tak se označuje přístup založený na územním sledování a dotazování všech subjektů, které sledují priority v daném území, protože jsou buď samy příjemci podpory, nebo o naplňování těchto priorit sbírají informace. Tento princip ovšem má jednu vadu na kráse. Evropská unie totiž sama říká, jaké priority by měly být v území formulovány a rozvíjeny (zásada top down). Nejsem zcela přesvědčen o tom, že priority stanovené »shora« se musí vždy prolnout s prioritami, které si navrhnou a zformulují ti, kdo v daném regionu žijí nebo působí a mají snahu své území rozvíjet i s využitím evropských peněz.

DEVĚT PROGRAMŮ A PĚT PRIORIT... MÁME SNAD OČEKÁVAT REVOLUCI?

Pokud vím, v současné době Ministerstvo pro místní rozvoj si v území vyhodnocuje, jaké priority by měly u nás v nastávajícím programovém období platit. Připomeňme si, že pro současné období jsme jako Česká republika sledovali 76 (!) priorit, z nichž pak vzešlo 24 operačních programů. Zkrátka, každé ministerstvo chtělo být administrátorem nějakého programu, protože taková role znamená mít i velký vliv na žadatele o podporu. Teď už se snad všichni shodujeme, že takové počty by byly po roce 2013 neudržitelné. Podle mého názoru bychom neměli připustit, aby napříště nebylo priorit více než pět a operačních programů více než devět. Koneckonců, radikálním snížením počtu operačních programů se ušetří i nemálo peněz, které se dosud zcela neefektivně vkládají do technické pomoci.

Jsem přesvědčen o tom, že tyto naše priority by neměly být striktně stanovovány z Bruselu, nýbrž by se měly opírat o Strategii EU 2020 a být nalezeny na národní úrovni. Nechť pak náš stát jasně deklaruje, že je má opřeny o věrohodná zjištění z území. Dovolil bych si odhadnout, že takovými prioritami může být například životní prostředí a doprava.

RNDr. Josef Postránecký: Ministerstvo pro místní rozvoj jako koordinátor čerpání evropských fondů nyní opravdu důkladně analyzuje stav a problémy jednotlivých operačních programů. Předpokládá se, že vládě bude předložen výsledný materiál i s návrhy na možné přesuny finančních prostředků mezi některými programy. Zdůrazňuji, že vzhledem ke zdlouhavému vyjednávání s Evropskou komisí o těchto případných změnách - a takové jednání trvá vždy nejméně půl roku, by to byla v nynějším programovém období vlastně naše poslední příležitost vůbec něco udělat s realokací prostředků mezi operačními programy.

Pokud jde o priority v nadcházejícím programovém období, naše ministerstvo o nich jedná jak se zainteresovanými státními orgány, tak se zástupci Svazu měst a obcí, Sdružení místních samospráv a byla rovněž oslovena Asociace krajů. Nyní je takto shromážděno už několik desítek priorit. Nicméně souhlasím s tím, že bude nutné zúžit jejich počet na čtyři, pět těch nejdůležitějších. Určitě to však nebude snadné a především k tomu musí proběhnout politická diskuse na úrovni vlády. Jí chceme příslušný materiál předat v polovině roku. Ostatně k prvním jednáním České republiky s Evropskou komisí o našem programovém zajištění budoucího programového období dojde už letos na podzim.

CO UČINIT PRO OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU

Ing. Alois Slepička, DrSc.: Zatím se zde méně mluvilo o rozvoji venkova. Ten je spjat s problematikou veřejné správy. Ta ve venkovském prostoru zůstává značně rozdrobena a neumožňuje využít nemalé výhody, které naše země skýtá. Určitě nemusím příliš rozebírat, jak například dovážíme vepřové maso a vyvážíme dřevní hmotu. Bohužel, souvisí to zejména s faktem, že minulý režim na venkově de facto zlikvidoval malé a střední podniky, čímž tam lidem ztížil dostupnost zaměstnání. Mnozí proto denně dojíždějí i desítky kilometrů za prací do velkých sídel. Ani v uplynulých dvaceti letech jsme živnostníky a malé a střední podnikání na venkově nedokázali výrazněji podpořit. Významnou část zemědělské půdy obhospodařují velké podniky, které s venkovem nejsou nikterak bytostně spjaty a jimž jde pouze o zisk, ale na kvalitě života v obcích jim vůbec nezáleží. Ostatně ani jejich majitelé obvykle na venkově nežijí. Připočtěme i obrovskou vlastnickou rozdrobenost - vždyť vlastníků půdy u nás je přes pět milionů. To se negativně podepisuje na degradaci krajiny. A to zde nechci příliš rozebírat suburbanizaci okolí velkých měst, která s sebou pro venkovský prostor nese řadu dalších negativních jevů. Je tedy zjevné, že menší obce nejsou schopny si samy pomoci. Malé území není ani atraktivní pro případné větší investory a výstavba natolik zahuštěné dopravní infrastruktury, aby komfortně obsloužila každou malou vísku třeba na Vysočině, už jen z ekonomických důvodů nepřipadá v úvahu. Samozřejmě existují svazky obcí - byť někdy pouze účelově založené, či místní akční skupiny. Ale to nestačí, a proto se domnívám, že je třeba hledat ještě další motivace včetně vhodných ekonomických nástrojů, aby malé obce samy zjistily, že užší spolupráce se jim vyplatí.

Ing. Václav Kupka, CSc.: Ke stabilizaci osídlení venkovu chybějí standardní veřejné služby, tak jak je známe z měst. Byť samozřejmě připouštím, že ve zcela nejmenších vískách zajistit v tomto směru vše možné nikdy nebude. Na tom, co je pro veřejné služby standardem - a jak tomu uzpůsobit i rozpočtové určení daní, se ještě budeme muset shodnout, ale nemělo by to dlouho trvat. Nicméně chci navázat na slova doktora Slepičky. Využívat venkovský prostor a dál jej kultivovat pro soukromé podnikání se u nás příliš nedaří, ačkoliv zde existuje Program obnovy venkova a strukturální fondy. Je hezké, že obyvatelé měst odcházejí bydlet na venkov a že se jim tam snažíme podmínky pro život dál zlepšovat. Ale když budou přitom muset stále dojíždět někam jinam za prací, bude to jen poloviční řešení.

Ing. Jiří Hužera: Po zániku okresních úřadů obce s rozšířenou působností převzaly značnou část jejich agend výkonu státní správy v přenesené působnosti a zajišťují je i pro další obce ve svém správním obvodu. Ovšem chybí mně tu jakýsi vnitřní stimul pro »trojkové« obce, aby systematicky komunikovaly s okolnímu menšími obcemi i na úrovni samosprávných činností. Jistě, mnohde díky iniciativě a zájmu konkrétních starostů taková spolupráce funguje bez jakýchkoliv stimulů. Ale zejména tehdy, je-li obcí s rozšířenou působností větší město, pak jeho radnice bývá zahlcena vlastními problémy a na okolní obce už příliš nepamatuje. A malé obce v sousedství takového města se dál utápějí v problémech, pro jejichž řešení jim chybí odborné zázemí. Jde tedy o to nalézt a snad také institucionalizovat nějaké přemostění mezi »trojkovými« obcemi a menšími sídly v jejich správním obvodu. Mohl by se tu tak otevřít prostor pro regionální rozvojové agentury, které přece byly v 90. letech zakládány zejména městy a obcemi s cílem rozvíjet dané území. Regionální rozvojové agentury nadále disponují potřebnou zkušeností i kvalifikovanými odborníky. Žel, v posledních letech do oblasti poradenství vstoupila řada i nepříliš spolehlivých subjektů, které starostům slibují zajistit dotace a vmanipulovávají je do projektů, jež pro danou obec smysl ani nemají - avšak »přinesou jí peníze«. Jak to bude dál s udržitelností projektu a jaké případné finanční břímě to bude pro obec znamenat v budoucnu, však už nikoho nezajímá.

MÁ NOVÉ RUD PRACOVAT TAKÉ S KRITÉRIEM »ZNEVÝHODNĚNÍ«?

JUDr. Stanislav Polčák: Vypsání dotace skutečně mnohdy teprve vyvolává samotnou dotační potřebu, ač by to mělo být přesně naopak. Obrovské rezervy vidím v územním plánování a jeho provázání s formulací parametrických změn území. To je určitě i příležitostí pro regionální rozvojové agentury. Neumím si však představit, že by v každé vesnici byla nějaká fabrika. Ovšem koncentrace lidí na venkově - a statistiky už potvrzují, že trend úbytku obyvatelstva se tam již začíná otáčet, vyvolá poptávku po nových službách a rozšíření těch stávajících, což zase povede k vytváření nových pracovních míst. I na venkově se lidé přece potřebují bavit, aktivně odpočívat, nakupovat apod. A bude-li mít taková vesnice slušné dopravní napojení, určitě tam začnou vznikat další příležitosti.

Uvědomuji si však, že některé regiony typu severních Čech nebo severní Moravy stále zůstávají výrazně znevýhodněny. V souvislosti s přípravou nového zákona o rozpočtovém určení daní se na Ministerstvu financí vedou debaty rovněž o tom, zda nezavést jakési kritérium »znevýhodnění«, které by zohlednilo výtěžnost hrubého domácího produktu (HDP) ve sledovaném území v průměru na každého obyvatele. Mně osobně by dokonce ani nevadilo na určitou dobu daňově zvýhodnit postižené regiony, přičemž nemám na mysli jen jejich nižší podíl na tvorbě HDP, ale třeba i významně narušené životní prostředí na jejich území.

Buď jak buď, není možné, aby se naše země rozvíjela nerovnoměrně a skokově. Jsou města, která těží z toho, že jsou přirozenými centry regionu a stávající rozpočtové určení daní je prioritně výhodnější. Jaký je však rozdíl v plnění veřejných úkolů mezi řekněme Plzní a Českými Budějovicemi? Přesto prvně jmenované město získává z RUD na každého svého obyvatele o polovinu více než druhé. Pracujeme na tom, aby také nový zákon o RUD byl účinnějším nástrojem pro vyrovnávání rozdílů v území a rozdíl v příjmech ze sdílených daní mezi v uvozovkách nejchudší a nejbohatší obcí u nás už nebyl čtyřapůlnásobek, nýbrž aby se blížil trojnásobku.

Naše priority v novém programovém období by neměly být striktně stanoveny z Bruselu, ale měly by se opírat o Strategii EU 2020 a být nalezeny na národní úrovni.

Na prvním snímku zleva: Dr. Fritz Schnabel, Mgr. Ing. Zdena Šilerová, Ing. Alois Slepička, DrSc., a PhDr. Pavla Nečasová, Ph.D. Na druhém snímku zleva: JUDr. Stanislav Polčák, Ing. Jiří Hužera, RNDr. Josef Postránecký a Ing. Václav Kupka, CSc.

FOTO: ARCHIV