Praha - Dublin. Dvě města sobě velmi nepodobná, přesto ale s velmi podobným osudem. Dublin byl po dlouhou dobu hlavním městem relativně chudé země s vysokou nezaměstnaností a emigrací. Od počátku 90. let začal v Irsku prudký ekonomický růst. Bylo to dáno kombinací faktorů - otevřením trhů po...
Praha - Dublin. Dvě města sobě velmi nepodobná, přesto ale s velmi podobným osudem.
Dublin byl po dlouhou dobu hlavním městem relativně chudé země s vysokou nezaměstnaností a emigrací. Od počátku 90. let začal v Irsku prudký ekonomický růst. Bylo to dáno kombinací faktorů - otevřením trhů po přístupu k Evropské unii (EU), rozmyšleným využitím dotací z EU, rychlým rozvojem počítačového průmyslu a také tím, že Irsko je anglofonní země.
Ekonomický rozvoj, který zemi přinesl zaměstnanost a blahobyt, paradoxně negativně dopadl na historické město Dublin. Zmnohonásobila se doprava, vzrostla kriminalita, ale nejtěžší škody byly napáchány na památkách. Dublin se před očima mění. Staré hospůdky jsou demolovány, aby na jejich místě mohly vyrůst novější, ale hlavně větší. Z historických domů zůstane po rekonstrukci často jen fasáda, vnitřek je nahrazen moderní, pokud možno historizující replikou. Starý kostel koupil i s pozemkem podnikatel, kostel "nešťastnou náhodou" vyhořel do základů a hned se našlo místo pro nový obrovitý hotel. Nová výstavba je vždy vyšší, hmotnější, větší než stará...
Z pozitivních příkladů lze jmenovat čtvrť Temple Bar, zachráněnou v poslední chvíli z peněz EU a nyní sloužící jako centrum turistického ruchu, alternativní kultury a typických irských pivnic.
Podoba čistě náhodná? Snad každý Ir zná alespoň z vyprávění krásu historické Prahy. Centrum našeho hlavního města, památková rezervace UNESCO, bylo jistě zejména díky nedostatku peněz ušetřeno zvlášť barbarských zásahů. Po revoluci ale došlo k velké změně. Město se začalo rozvíjet, od základu se změnily vlastnické poměry nemovitostí. Noví majitelé se celkem pochopitelně snaží vyzískat z nemovitostí maximum. Roste počet hotelů, obchodních ploch, kancelářských budov, půdních vestaveb a dvorních nástaveb. Na neúnosnou mez vzrostla doprava, vysoká je i kriminalita. Letos byla Praha zařazena na seznam nejohroženějších památek UNESCO. Důvodem bylo nedodržování památkové ochrany v rezervaci.
Zvlášť kritická je situace od roku 1996, kdy byla zrušena městská vyhláška regulující výstavbu v památkové rezervaci. Od té doby nebyla ničím nahrazena. Běžný postup investora je následující: nechá si zhotovit projekt a pak dle zákona požádá o vyjádření ke stavebnímu záměru odbornou instituci - Pražský ústav památkové péče. Ten stanoví podmínky rekonstrukce. Rozhodovací pravomoc však má státní správa, tj. odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy. Tomu ovšem slouží vyjádření Pražského ústavu jen jako nezávazný podklad. Rozhodnutí o památce je v rukou úředníků. A tak se staví.
Pro ilustraci uvedu snad jen jeden příklad za všechny: dům na Smetanově nábřeží č. 3 je dokonce ve správě Městské části Praha 1. Majitel žádal čtyřikrát o povolení půdní vestavby. Čtyřikrát dostal z Pražského ústavu památkové péče zamítavé vyjádření s tím, že střecha je pohledově exponovaná z Petřína, od Hradu i od Národního divadla a nelze narušit střešní plášť okny nebo dokonce vikýře. Pak investor pochopil a obrátil se na odbor památkové péče magistrátu, který vydal obratem ruky souhlas s vestavbou.
Mezi investory a staviteli převládá názor, že památkáři pouze zdržují a komplikují výstavbu. A ono tomu tak skutečně většinou je. Velmi nepružný systém spolupráce ústavu a odboru (státní správy) neúnosně prodlužuje lhůty k vyřízení žádosti. Památkáři jsou od revoluce zavaleni prací, je jich málo, nemají základní technické vybavení, platy jsou pro nastupujícího architekta ve srovnání s architektonickým atelierem "směšné". Fluktuace v oboru je vysoká. Beznadějnost práce, kterou památkáři vykonávají, je demotivující. Jediné, co pak občané vidí, jsou z jejich pohledu nesmyslná omezení, týkající se jakýchsi původních materiálů nebo velikostí střešních oken, zatímco soused, který šikovně vystěhoval nájemníky, vyboural celý vnitřek domu a bez problémů staví hotel.
Kudy vede cesta z této neradostné situace? Není jednoduchá. Spočívá především ve vytýčení cílů a smyslu památkové péče v Praze (koncepce) a v definování metodiky (co je přípustné v památkové rezervaci a co ne). Tím budou dána jasná pravidla a omezena libovůle úředníků. Na schválený územní plán budou navazovat regulační plány, které budou přesně definovat podmínky pro stavitele. Těch se ale dočkáme tak za dva roky - dva roky ztrát památkové podstaty města.
Další proces nápravy je dlouhodobý. Vyžaduje posílení Pražského ústavu památkové péče o odborníky a jejich patřičné ohodnocení. Velmi důležitá je informovanost veřejnosti o smyslu památkové péče a pochopení občanů pro ochranu historického jádra Prahy. Úkoly jsou to nelehké a cesta k cíli je zdlouhavá. Primátor Jan Kasl, který si vzal památkovou péči "pod svá křídla", vykročil správným směrem, ale jeho krokům ubývá na síle. Památkářská obec však neztrácí naději.
IVANA BURSÍKOVÁ,
členka Zastupitelstva
hlavního města Prahy
