V Moderní obci č. 2* jsme se věnovali zásadám a postupům roz-účtování nákladů na teplo pro vytápění. Nyní se budeme zabývat tzv. poměrovým měřením, které poskytuje relevantní data vstupující do samotného rozúčtování.
Obvyklým nástrojem poměrového měření tepla jsou tzv. indikátory - rozdělovače topných nákladů (I-RTN), které se řídí platnými normami (ČSN EN 834, resp. 835) a v průběhu otopného období načítají fyzikálně bezrozměrné dílky, respektive jednotky, které se vztahují k množství odebraného tepla a jsou po dalších přepočtech klíčovým kritériem pro poměrové rozúčtování nákladů na teplo. Tyto indikátory mohou (v souladu s uvedenými normami) pracovat na principu odpařování kapaliny nebo načítání impulzů z teplotně závislého oscilačního obvodu. Platí však požadavek, že v rámci jedné zúčtovací jednotky musí být použity indikátory pracující na stejném principu a shodného typu. Možných principů poměrového měření tepla je v zásadě víc, ale pouze dva výše uvedené principy mají oporu v domácí i evropské legislativě. Indikátory nejsou v režimu stanovených měřidel a nepodléhají periodickému ověřování. To však neznamená, že se na ně nekladou přísné požadavky a že nelze nechat úředně ověřit jejich způsobilost i správnou funkci.
SLABINY ODPAŘOVACÍHO PRINCIPU
Odpařovací princip je velmi starý, dosti rozšířený, avšak v současné době masově opouštěný pro řadu neodstranitelných nedostatků. Spočívá na prostém fyzikálním jevu odpařování kapaliny z definované kapiláry a následném odečtení množství kapaliny, která v kapiláře zůstala na konci zúčtovacího období. K hlavním slabinám této metody patří menší přesnost navíc zhoršená nelinearitou stupnice, dále pak složitější manipulace při odečtech, nutnost ekologické likvidace použitých kapilár i celkově nízký uživatelský komfort. Největším nedostatkem je však samotný odpařovací princip - k odparu kapaliny dochází totiž nejen v průběhu topného období, nýbrž i v letních měsících. Byť norma na tuto skutečnost pamatuje a předepisuje tzv. přeplnění pro letní odpar, nemusí být tato kompenzace vždy dostatečná a vhodná, neboť je stejná pro všechny roky (teplejší i chladnější) a pro všechny místnosti (více i méně osluněné). Skutečnost letního odparu je také důvodem, proč se jednoznačně nedoporučují meziodečty odpařovacích indikátorů při změně uživatelů v průběhu zúčtovacího období.
VÝHODY ELEKTRONICKÝCH INDIKÁTORŮ
Elektronické indikátory pracující na principu elektrického oscilačního obvodu tyto nedostatky nemají. Naopak přinášejí řadu dalších předností a zvýšení uživatelského komfortu. Ke klíčovým patří zejména vnitřní kalendář naprogramovaný v přístroji a nedovolující náměry mimo otopné období, dále pak odečet všech přístrojů v zúčtovací jednotce v jeden okamžik a následné uložení údaje do paměti. Paměť nabízí i údaje za předchozí období a další data užitečná zejména při řešení reklamací. Náměry jsou obvykle zobrazovány na displeji a uživatel má možnost průběžné kontroly spotřeby i správnosti provedeného odečtu. Sofistikovaná konstrukce i vnitřní software elektronických indikátorů pak garantují bez jakékoliv údržby dlouhodobou životnost (běžně 10 let) a správnost měření bez ohledu na to, zda jsou to přístroje jednočidlové či dvojčidlové, které měří kromě teploty otopného tělesa i teplotu místnosti. Rozdíl mezi těmito přístroji není z hlediska uživatele patrný, pouze přístroj dvojčidlový lze považovat za technicky pokročilejší a modernější.
Aby se náměry indikátorů uvedly do vztahu s množstvím tepla odebraným prostřednictvím otopného tělesa do místnosti, požadují citované normy primární náměry korigovat (pro bytové domy) koeficientem výkonu otopného tělesa a koeficientem přestupu tepla. Teprve po této korekci (vynásobením primárního náměru oběma koeficienty) obdržíme tzv. spotřební dílky vstupující do poměrového rozúčtování. Při tom se můžeme setkat se dvěma postupy. Prvním je měření v jednotné stupnici, kdy se na indikátorech odečítají primární (nekorigované) náměry a korekce pomocí zmíněných koeficientů probíhá až při rozúčtování. To usnadňuje práci v terénu, servis indikátorů i jejich výměnu či přemontáž při změně otopného tělesa apod. Druhým postupem je měření v uživatelské stupnici, kdy jsou oba zmíněné koeficienty již implementovány do přístroje (buď do příslušné stupnice odpařovacího indikátoru, nebo přímo naprogramovány do paměti indikátoru elektronického), odečítaná hodnota má charakter spotřebního dílku a přímo vstupuje do rozúčtování. Uživatelská stupnice může často obsahovat i koeficienty polohy místnosti, což kontrolu správnosti všech dat vstupujících do rozúčtování konečnému uživateli ještě dále komplikuje a znesnadňuje.
Moderní elektronické indikátory pracují velmi přesně a spolehlivě. Poskytují mnoho uživatelských funkcí a jejich přibližně desetiletá životnost je více než dostatečná. Když vezmeme v úvahu, že pořizovací i provozní náklad těchto indikátorů za desetiletou dobu jejich životnosti činí méně než 4 % nákladů na teplo (v dnešních cenách), je na první pohled zřejmá výhodnost jejich instalace a adresného rozúčtování; víme totiž, že motivační prvek poměrového měření přináší úspory 15 až 20 %. Pohlížejme proto na indikátory jako na levnou pomůcku, jež umožňuje adresně přerozdělit náklady a vede uživatele k úsporám tepla. Nečekejme však, že budou všelékem na všechny problémy, které často pramení z neochoty některých uživatelů respektovat základní pravidla chování v bytových domech s ústředním vytápěním.
JIŘÍ ZERZAŇ
ista Česká republika s. r. o.
