Zasedání zastupitelstva, na němž má obec v souladu s ustanovením § 97 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále obecní zřízení) informovat občany o činnosti orgánů obce je na základě § 93 obecního zřízení veřejné. Kdokoli se tak může jednání zúčastnit a sledovat jeho průběh. Spornou se v...
Zasedání zastupitelstva, na němž má obec v souladu s ustanovením § 97 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále obecní zřízení) informovat občany o činnosti orgánů obce je na základě § 93 obecního zřízení veřejné. Kdokoli se tak může jednání zúčastnit a sledovat jeho průběh. Spornou se v praxi často ukazuje otázka, zda smí přítomná veřejnost pořizovat záznam ze zasedání zastupitelstva, ať už ve formě zvukového nebo obrazového záznamu.
Obecně na základě čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky platí, že »každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá«. Není-li pořizování záznamu zákonem zakázáno, nesmí být občanům v pořízení záznamu bráněno. Přitom obecní zřízení ani jiný zákon pořizování takového záznamu nezakazuje.
Vedle toho zde ale dochází ke kolizi dvou ústavně zaručených práv /zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina)/- práva na informace (čl. 1 odst. 1 a 4) a práva na soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3). Mezi těmito právy je tak potřeba najít spravedlivou rovnováhu a upřednostnit pro daný případ jedno nebo druhé. Platí totiž, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého.
PRÁVO NA INFORMACE VS. OCHRANA OSOBNOSTI
K právu na informace se vyjádřil Nejvyšší správní soud (NSS) mj. ve svém rozhodnutí ze dne 7. května 2009, sp. zn. 1 As 29/2009 - 59, kde konstatoval: »Mezi základní atributy liberálně-demokratického státu patří důsledná implementace nástrojů limitujících různými způsoby nositele veřejné moci, daná vědomím o její možné zneužitelnosti. Jeden z těchto nástrojů představuje rovněž kontrola výkonu veřejné moci ze strany občanů, z čehož plyne imperativ otevřenosti a transparentnosti veřejné správy, bez nějž by tato kontrola nemohla být efektivně realizována. Prostředkem, který k naplnění uvedeného imperativu poskytuje právní řád, je mimo jiné právo na informace.« NSS tak jasně označil právo na informace za základní nástroj kontroly veřejné moci v rukou občanů.
Co se týče práva osoby na soukromí, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v § 12 odst. 1 říká, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Nutné je však klást důraz na slovní spojení »osobní povaha«. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 judikoval: »Ustanovení § 11 a § 12 občanského zákoníku poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu. Osobní povahu proto - jak z logiky věci plyne - zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti.«
Pokud jde o povahu projevů zastupitelů během zasedání zastupitelstva, je potřeba zohlednit článek 101 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení se zákonem o obcích. Obec jako jednotka územní samosprávy je samostatně spravována zastupitelstvem, které je vrcholným orgánem obce. Mandát člena zastupitelstva vzniká zvolením a jeho funkce se považuje za funkci veřejnou. Z logiky věci tak plyne, že i projevy zastupitelů v souvislosti s výkonem této veřejné funkce - učiněné během zasedání zastupitelstva - jsou veřejné povahy.
Na tomto místě se opíráme i o usnesení Ústavního soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. III. ÚS 11/04, v němž soud judikoval: »Ve vztahu k osobám veřejně známým či politicky činným Ústavní soud vychází z přesvědčení, že právo kritiky, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu a práva na informace, musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Takto vymezené mantinely ve vztahu k fyzické osobě, která jedná či vystupuje jako "veřejná osoba", jsou širší než ve vztahu k osobě soukromé. Toto nazírání není důsledkem jakési "degradace" ochrany osobnostních práv politika, ale je přirozeným důsledkem jeho rozhodnutí učinit své jednání předmětem veřejné pozornosti, čímž se samozřejmě politik vědomě vystavuje pozorné a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování, a to jak ze strany svých voličů či členů stejné politické strany, tak, a to zejména, ze strany politické opozice, novinářů i všech občanů. Nevyhnutelnou stránkou výkonu veřejné funkce je tedy nutnost větší míry tolerance k negativním postojům či hodnocením, kterým se osoba veřejně činná vystavuje přijetím této funkce, a nikoli v neposlední řadě i srozumění takové osoby se snášením důsledků vyvozených z její společenské a politické odpovědnosti. Zda je skutečně ochotna konkrétní fyzická osoba tyto nepříjemné stránky svého postavení snášet či nikoli, záleží na jejím vlastním uvážení.«
Ustanovení § 12 občanského zákoníku tedy nelze na případ pořizování záznamů uplatnit, neboť funkce zastupitele je funkcí veřejnou. Na základě principu proporcionality tak dospějeme k závěru, že právo na informace se v dané otázce upřednostní před právem osoby na ochranu soukromí.
PRINCIPY DOBRÉ SPRÁVY
V této souvislosti musím dále upozornit na jednu ze základních zásad činnosti veřejné správy, zakotvenou v § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, která říká, že veřejná správa je službou veřejnosti.
Rovněž je důležité poukázat na principy dobré správy, které uceleně formuloval veřejný ochránce práv již v souhrnné zprávě o své činnosti za rok 2006 (viz www.ochrance.cz/cinnost/sprava.php). Jde o neformální principy kvalitního spravování věcí veřejných, které vycházejí nejen z ústavních zásad, ale i z obecných právních principů, z morálních pravidel a z legitimních společenských očekávání, jež přispívají k větší transparentnosti veřejné správy. Patří mezi ně mj. i vstřícnost a otevřenost veřejné správy.
Také Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 7 A 79/2002-66 odkazuje na ustanovení čl. 41 Charty základních práv Evropské unie, které upravuje právo na dobrou správu. To podle Nejvyššího správního soudu demonstruje, že jde o právní princip reprezentující hodnotu společnou všem členským státům Evropské unie včetně ČR. Tudíž i na základě těchto principů je nezbytné, aby bylo veřejnosti dovoleno si záznam pořídit.
SHRNUTÍ
Možnosti pořizovat záznam ze zasedání zastupitelstva nic nebrání. Naopak je to projev principů otevřené a transparentní veřejné správy. Přítomným občanům musí být umožněno záznam učinit, a uplatnit jejich Listinou zaručené právo podílet se na správě věcí veřejných.
KAROLINA KLANICOVÁ
Ekologický právní servis
Pořizovat záznam ze zasedání zastupitelstva obce se smí. Na ilustračním snímku je radnice v Miletíně na Jičínsku.
ILUSTRAČNÍ FOTO: DAGMAR HOFMANOVÁ
