Názor Blížící se volby do zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) vyvolaly "legislativní smršť" a donutily úředníky Ministerstva vnitra novelizovat zákon o hlavním městě Praze, schválený ČNR v květnu 1990. Hlavní město Praha má mít zcela exkluzivní postavení i v rámci vyšších...
Názor
Blížící se volby do zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) vyvolaly "legislativní smršť" a donutily úředníky Ministerstva vnitra novelizovat zákon o hlavním městě Praze, schválený ČNR v květnu 1990.
Hlavní město Praha má mít zcela exkluzivní postavení i v rámci vyšších územních samosprávných celků a je třeba takové postavení také legislativně podepřít. Hlavní město bude v rámci VÚSC jedinou obcí v jednom kraji a tato výjimečnost vynikne v sousedství Středočeského kraje, který bude zastřešovat 1147 obcí.
ALARMUJÍCÍ ZKUŠENOSTI
Zákonů dbalý občan by mohl předpokládat, že novelizovat znamená zapracovat do zákona zkušenosti z existence samospráv z let 1991-1999. Ale tak tomu není. V návrhu zákona o hl. městě Praze například schází zřetelné rozdělení kompetencí mezi 57 zastupitelstev městských částí na budoucím území kraje Praha a kompetence jednoho dvojjediného obecního i krajského zastupitelstva hl. města Prahy. Novelizovaný zákon o hlavním městě ve věci kompetencí zastupitelstev městských částí vůči zastupitelstvu kraje o této zásadní věci stroze říká: § 18 /1/ Hlavní město Praha upraví vnitřní poměry ve věcech správy města statutem.
Zkušenosti městských částí s devítiletou existencí statutu hl. města Prahy jsou alarmující. Statut se stal naprosto neprůhledným dokumentem, který mohl být zneužit kdykoliv a proti čemukoliv. Za devět let své existence se statut prokázal jako efektivní brzda rozvoje veřejné správy hlavního města. Dnes předkladatelé zákona o Praze vložili nejdůležitější část smyslu existence VÚSC do nedůvěryhodného a zprofanového nástroje, jakým byl a je pražský statut...
PŘÍKLAD Z PRAXE
To je špatná zpráva, ale není jediná. Novelizovaný zákon postrádá i jasná pravidla pro rozdělování investičních prostředků, které jsou v evropské praxi regionů přidělovány ze zákona. V praxi pražské zůstávají v rukou předsedy finanční komise Zastupitelstva hl. města Prahy. Ten pak může se společnými prostředky vybranými z daní obyvatel pražské aglomerace pracovat skutečně svobodně.
K tomu malý příklad z praxe: městská část na periférii Prahy si na finančním úřadu zjistila tzv. daňovou výtěžnost. Je to ročně kolem 50 mil. Kč. Když se starosta hodně snaží, je členem stejné nebo koaliční strany, která v Praze rozhoduje o použití peněz, má naději, že ze společné pražské kasy vybojuje kolem 18 mil. Kč ročně pro rozvoj městské části.
Styl hospodaření s penězi občanů v největší, ale i nejbohatší obci ČR je přinejmenším pozoruhodný. Obec s rozpočtem kolem 20 mld. Kč ročně - je nejzadluženější obcí této země. Pro výsledky jejího hospodaření lze nalézt vysvětlení, opřené o dlouholeté a každodenní pozorování této "obecní" hospodářské politiky.
Obec ležící na rozloze 500 km2 může být obcí de iure, de facto je jen slepým správcem tohoto obrovského území. To pak, místo aby bylo zdrojem její prosperity, zatahuje obec do stavu nesmyslné zadluženosti.
Navzdory všem polistopadovým zkušenostem z existence samosprávy v Praze se v dílnách Ministerstva vnitra rodí novelizovaný zákon o hl. městě Praze, který elegantně klouže po povrchu věcí a je naplněn jemnou nádivkou podrobných předpisů o způsobu a formě jednání zastupitelstva, výši jeho odměn a požitků, hodnotě darů, udělování čestného občanství a jiných nezbytnostech. Zákon o hl. městě Praze má svou "důkladností" i způsobem pojednání oslnit oči poslanců Parlamentu ČR.
Skutečnému smyslu existence tohoto zákona, se jeho předloha opatrně a velkým obloukem vyhýbá.
VLADIMÍR LUTTERER,
publicista
