V souvislosti s reformou veřejných financí na počátku roku 2008 byla mj. zrušena dávka státní sociální podpory - pohřebné ve výši 5000 Kč, která příslušela objednatelům pohřbení zesnulých z řad fysických osob. Se změnou zákona o DPH se zvýšila sazba daně z přidané hodnoty také u služeb pohřebních....
V souvislosti s reformou veřejných financí na počátku roku 2008 byla mj. zrušena dávka státní sociální podpory - pohřebné ve výši 5000 Kč, která příslušela objednatelům pohřbení zesnulých z řad fysických osob. Se změnou zákona o DPH se zvýšila sazba daně z přidané hodnoty také u služeb pohřebních.
V důsledku těchto změn se skokově zvýšily výdaje pozůstalých na jeden pohřeb o téměř 6000 Kč, což může představovat až jednu třetinu obvyklých nákladů na pohřbení. Zejména provozovatelé pohřebních služeb se obávali, zda radikální změna nebude příčinou výrazného růstu počtu zemřelých, o jejichž pohřbení se nikdo z osob blízkých nepostará a bude to muset učinit obec příslušná podle místa úmrtí.
Podle mého velmi omezeného šetření sice v některých lokalitách mírně vzrostlo množství pohřbení z rozhodnutí měst a obcí, ale tento fakt nelze dávat do přímé souvislosti s dopady reformy veřejných financí.
Zaznamenal jsem však zvýšený počet pohřbení bez smutečního rozloučení. Je otázkou, do jaké míry může rozhodování občanů i v této oblasti služeb ovlivnit současná finanční krize. Nelze také vyloučit, že se podíl pohřbení na náklady obcí zvýší. I když v menších městech to může být nárůst o jedno či dvě úmrtí (v celostátním průměru jistě zcela zanedbatelné), financování z obecních prostředků již může znamenat určitou potíž.
Opakovaně se setkávám s pochybeními, která obcím konečné řešení problému ztěžují. Připomenu proto hlavní povinnosti platné pro danou situaci.
LHŮTA 96 HODIN
Mnohdy bývá hlavním nešvarem samotné informování sociálních a pečovatelských zařízení (domovy důchodců, penziony pro seniory, léčebny dlouhodobě nemocných a podobně) o nastalém úmrtí a následně prioritní úsilí obce dodatečně dohledat příbuzné, případně je přesvědčit, aby se o pohřbení osoby blízké postarali. Pokud tato snaha trvá dalších několik dnů až týdnů, náklady na následné pohřbení výrazně rostou.
Připomínám proto ustanovení zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, ve znění pozdějších změn a doplňků, respektive dosud platné části vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, který danou problematiku uspokojivě řeší. Zákon v § 5 odst. 1 stanoví: Nesjedná-li ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí podle zvláštního právního předpisu žádná fyzická či právnická osoba pohřbení nebo nebyla-li zjištěna totožnost mrtvého do 1 týdne od zjištění úmrtí a žádné zdravotnické zařízení v souladu s podmínkami stanovenými zvláštním předpisem neprojevilo zájem o využití lidských pozůstatků pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům, je povinna zajistit pohřbení obec, na jejímž katastru k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku.
(Poznámka - zákon o pohřebnictví již ale počítá lhůtu 96 hodin od oznámení úmrtí, nikoliv od zjištění úmrtí prohlížejícím lékařem jako vyhláška č. 19/1988 Sb.)
CO Z TOHO VYPLÝVÁ?
Obec nemá ze zákona povinnost dodatečně pátrat po osobách blízkých ani jim úmrtí jejich blízkých oznamovat.
Pokud tak činí v případech nahodilého úmrtí na veřejnosti, při dopravních nehodách a podobně, je jistě taková iniciativa chvályhodná. Tím spíše, že vyhláška ani zákon o pohřebnictví povinnost oznámení úmrtí osobám blízkým v těchto případech výslovně neupravuje.
Podstatná část úmrtí u nás však připadá na zdravotnická a obdobná zařízení, kde povinnost oznámit úmrtí osobám blízkým určuje vyhláška č. 19/1988 Sb. V § 1 přímo stanoví: V případě úmrtí ve zdravotnických zařízeních, v ústavech sociální péče nebo v jiném zařízení, poskytujícím ošetřování, zaopatření nebo obdobnou péči má povinnost oznámit úmrtí osobám blízkým zemřelému vedoucí takového zařízení nebo jím pověřený pracovník.
Další podmínkou je nesjednání pohřbení ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí podle zvláštního předpisu.
Zákon v § 5 odkaz na zvláštní předpis neuvádí. Nicméně tuto povinnost stanovuje dosud platná vyhláška č. 19/1988 Sb. Z § 3 vyplývá, že oznámit úmrtí obci (dříve národnímu výboru pověřeného vedením matriky) je povinen prohlížející lékař bezodkladně po prohlídce mrtvého, a to na listu o prohlídce mrtvého. V případech, kdy byla nařízená pitva, má prohlížející lékař povinnost obci odeslat předběžné hlášení o úmrtí. Bohužel nemálo lékařů a zdravotnických pracovišť tuto povinnost včas neplní. Obce se proto nejednou o existenci zesnulých, o jejichž pohřbení se nikdo nepřihlásil, dozvídají i za několik týdnů. Pro obce by vždy mělo platit, že lhůta 96 hodin začíná běžet až od oznámení o úmrtí. Případné zvýšené náklady kvůli oddálení rozhodnutí o pohřbení by tak měl nést ten, kdo se na zavinění takové situace podílí.
Zákon v § 5 odst. 2 také stanoví, že právnická nebo fyzická osoba, u které jsou lidské pozůstatky uloženy, je povinna neprodleně informovat příslušnou obec, že do 96 hod od oznámení úmrtí se o pohřbení zesnulého nikdo nepostaral (viz odst. 1).
Nejednou ale subjekt, u kterého se zemřelý nachází, neví, kdy bylo oznámeno úmrtí a odkdy lze "čekací 96hodinovou" lhůtu počítat. I když se osobně domnívám, že určité nejasnosti mezi počátkem běhu tzv. čekací 96hodinové lhůty existují, zastávám názor, že pokud by se ustanovení právních předpisů o oznámení úmrtí plnila důsledně, nemuselo by ke zbytečným prodlevám i nákladům na pohřbení docházet.
DALŠÍ DŮLEŽITÁ SKUTEČNOST
Podle uváděných ustanovení zákona má povinnost zajistit pohřbení obec - vedle naplnění popsaných skutečností - až tehdy, kdy o využití lidských pozůstatků pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo pro výukové účely neprojevilo zájem žádné zdravotnické zařízení (které hradí i náklady spojené s pohřbením). Bohužel komunikace mezi takovými zdravotnickými zařízeními a obcemi podle mých poznatků hodně vázne. Málo samospráv však ví, že takto lze zákon uplatnit a pomoci jak zdravotnickým zařízením, zabývajícím se výukou nebo výzkumem, tak dosáhnout snížení nákladů obcí na pohřbení zesnulých. Důležité je, aby se o existenci zesnulých bez potenciálních blízkých osob lékařská zařízení dozvěděla včas.
Zajisté větší roli mohou sehrát i samotná zařízení poskytující zdravotní, sociální a zaopatřovací služby, mj. včasnou komunikací s obcemi v případech, kdy osoby blízké buďto neevidují vůbec nebo je jim známo, že o těžce či dlouhodobě nemocné pacienty zájem nejeví.
I ze svých zkušeností mohu potvrdit, že zdravotnická zařízení zabývající se výzkumem nebo výukou takové možnosti vítají. Jako příklad vstřícnosti a formální zajištěnostíi mohu uvést Edukační centrum praktické anatomie pod vedením doc. MUDr. Igora Čižmáře, Ph.D., které spolupracuje s Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v Brně.
VÁCLAV GRAF
znalec z oboru služby
specializace pohřebnictví
