Litoměřicko bylo před dvěma lety při srpnové povodni jednou z nejpostiženějších oblastí v Ústeckém kraji. Besedu u kulatého stolu jsme proto věnovali tentokrát tomu, jak tam překonávají následky předloňské povodně a hlavně co obce a města považují za nejdůležitější a mohou udělat pro to, aby se případným podobným krizovým stavům v budoucnu účinněji čelilo.
O tom jsme v besedě u kulatého stolu hovořili se starostou Litoměřic Mgr. Ladislavem Chlupáčem, náměstkem ředitele závodu Povodí Labe v Roudnici nad Labem Ing. Janem Cvrkem, starostkou Polep Jiřinou Fajčákovou, starostkou Křešic Ludmilou Juříkovou, starostou Lovosic Janem Kulhánkem, starostou Píšťan Milanem Šedinou a pracovníkem krizového řízení Městského úřadu v Litoměřicích Dušanem Smejkalem.
VELKÁ VODA PŘINESLA TRÁPENÍ, ALE OBCE PAK ZKRÁSNĚLY
Mgr. Ladislav Chlupáč: Litoměřicko je z hlediska povodní jedním z nejsložitějších území v republice. Vyplývá to z faktu, že část obcí spadá do dvou povodňových úseků Labe, z nichž jeden se řídí vodočtem Mělník a druhý vodočtem Ústí nad Labem. Další obce jsou na řece Ohři. Na vývoj povodňové vlny má významný vliv situace na vltavské kaskádě, ale i přehrady na Ohři, zejména Nechanice. Srpnová povodeň před dvěma roky byla ničivá a experti ji u nás na Litoměřicku vyhodnotili jako dvouset až pětisetletou velkou vodu. Málokdo mimo naši oblast dnes už však ví, že krátce po srpnové povodni přišla ještě další v lednu 2003. Rozsahem se srpnové sice zdaleka nevyrovnala, ale byla v kombinaci s mrazem a navíc se tehdy mnozí lidé ještě vůbec nevyrovnali se škodami, které utrpěli při povodni před pěti měsíci. Projdete-li si však nyní území, která před dvěma roky ležela pod vodou, zpravidla už vůbec nepoznáte, kde a jak vysoké škody povodeň napáchala. Tak rychle - přes všechny vcelku obecně známé peripetie - zde postupuje obnova území. Pomoc armády, hasičů, dobrovolníků a všech možných organizací byla rychlá a účinná a snad každé obci přinesla natrvalo nové dobré a spolehlivé přátele.
Dušan Smejkal: Velká - tzv. pětiletá - voda v lednu 2003 představovala alespoň jedno pozitivum: Nová zastupitelstva obcí vzešlá z listopadových voleb se v obnově po povodni stmelila, obce začaly více spolupracovat a v našem litoměřickém spádovém území obce s rozšířenou působností jsme posílili spolupráci s Povodími Labe a Ohře.
Jan Kulhánek: Řešení situací při povodni v srpnu 2002 a v lednu 2003 nás v zastupitelstvech obcí a měst vyškolilo na odborníky, protože do té doby nikdo z nás podobným problémům nemusel čelit. Na radnicích jsme si tak prověřili i úředníky - jak je kdo rozhodný, dokáže se rychle a správně rozhodnout, ale také zda je obětavý a psychicky odolný vůči stresu.
Ludmila Juříková: Souhlasím, byla to velká škola. Křešice jsou typickou obcí, která z 80 procent leží v záplavovém území. Povodně jsme tedy znali už odmalička. Proto nebylo snadné evakuovat některé občany a přesvědčit je, že tentokrát velká voda bude mnohem ničivější, než na jakou jsou po léta zvyklí. Pokud jde o obnovu po povodni, vesnici se nám již podařilo dát do pořádku. Ovšem následky povodně se mohou nečekaně objevit ještě dlouho po ní. Obec je totiž umístěna doslova na písku a podloží domů bylo možná někde narušeno. Čekáme, co to udělá, neboť už několik sousedních obcí má v tomto směru neblahé zkušenosti. A ještě jedno bych chtěla připomenout: Možná ještě větší než materiální byly škody na psychice lidí. Dnes se u nás už neříká "před Kristem", "před válkou" nebo "před revolucí". Povodeň se v životě lidí u nás stala tak obrovským předělem, že čas teď rozlišují na období "před povodní" a "po povodni".
Jiřina Fajčáková: Já byla do funkce starostky zvolena až po listopadových komunálních volbách v roce 2002. Takže záchranné práce při srpnové povodni jsem v ní neprožila. Ale možná že právě až toto pozdější období bylo v mnoha ohledech ještě složitější než likvidace škod ihned po povodni, kdy pomáhala armáda, hasiči, dobrovolníci, nadace... Teprve časem lidem totiž docházelo, o co vše přišli a jaká obrovská vyčerpávající práce je samotné čeká, budou-li chtít zůstat. Musím však říci, že v obci má nyní řada lidí díky pomoci státu, kraje, dobročinných organizací nové pěkné bydlení.
Milan Šedina: To musím potvrdit i v našem případě. Píšťany jsou obcí, kde senioři tvoří 70 procent obyvatel. Čili jsme chudší obcí, a před povodní jsme proto neměli šanci dát domy, ulice a veřejná prostranství nějak více do pořádku. Po povodni jsme však jen formou darů obdrželi 12 miliónů korun a nyní je obec svým vzhledem srovnatelná s jinými v okolí. Mohli jsme vybudovat i dešťovou kanalizaci, která stála tři milióny, všude najdete zámkovou dlažbu - prostě jde o obrovskou proměnu.
ZCELA VYKÁZAT BYDLENÍ OD ŘEKY BY BYLO NESMYSLNÉ
Milan Šedina: Připravujeme úplně nový územní plán obce, abychom výstavbu rodinných domů převedli jinam z míst, kde povodeň byla nejničivější. Obec totiž byla poměrně hluboko pod vodou, takže víme, kam by ani při opakované pohromě tohoto druhu zřejmě opět vůbec nedosáhla. Požádali jsme krajský úřad o dotaci na pořízení tohoto dokumentu a jsem rád, že na ni, zdá se, skutečně obdržíme 150tisícovou dotaci.
Mgr. Ladislav Chlupáč: Jako "trojková obec" s rozšířenou působností jsme v roli pořizovatele územních plánů obcí v našem spádovém území. Dotace na zhotovení jejich po povodni aktualizovaných verzí jdou také přes nás a věřím, že se k tomuto finančnímu zdroji z Programu obnovy venkova všechny obce dostanou. Ale nezastávám názor, že by se pomocí těchto plánů měli obyvatelé úplně "vyhnat" z míst, která zaplavila srpnová povodeň. Jistěže se nesmí stavět v území aktivní inundace (kde při rozlití řeky proudila voda). Avšak proč vytlačovat obyvatele, a tedy i život obcí z míst, která sice velká voda také zasáhla, avšak kde žili naši předkové již po staletí? Ne, o správnosti takového kroku bych nebyl přesvědčen. Je třeba tuto otázku zvažovat i ekonomicky: Kde je ještě ekonomicky únosné výstavbu obnovit - třeba i s rizikem, že při další dvouset- až pětisetleté vodě, tedy možná až v příštím či přespříštím století, bude nutné do obnovy v tomto území opět investovat. A kde naopak zůstává riziko investic do obnovy v podstatně kratším časovém horizontu. I v Litoměřicích počítáme s tím, že větší voda opět může okrajově zasáhnout i některé obytné zóny.
Ing. Jan Cvrk: Já bych ještě pana starostu Chlupáče doplnil, že v záplavovém území, které je charakterizováno pouze pasívní inundací a do něhož se nějaké formy výstavby vrátí, je nutné používat jiné stavební materiály, než na jaké jsme tam dosud byli zvyklí. Tedy nenasákavé materiály, které voda neničí. Prostě voda přiteče a odteče a domy zůstanou stát nepoškozeny. Bohužel, mnoho zničených budov začalo být bezprostředně po povodni znovu stavěno ze stejných materiálů, z jakých byly postaveny původně. Pokud jde o další protipovodňová opatření, jejich komplexní, technicky realizovatelný návrh pro nás zpracovala renomovaná odborná společnost, bohužel bez vazby na ekonomické možnosti Povodí Labe, obcí podél řeky, ale koneckonců i kraje a státu. To je obecná bolest opatření tohoto druhu. Jde však i o to vážit, zda mají být obce od koryta řeky odděleny šest metrů vysokou hrází, nebo tyto hráze v tak gigantických rozměrech nebudovat a prostě se smířit s tím - jak už konstatoval pan starosta Chlupáč - že jednou za sto, dvě stě či pět set let bude část těchto obcí zaplavena. Chtěl bych však ještě poznamenat, že povodeň, která v roce 1997 pustošila hlavně Moravu, přiměla i obce podél Labe, aby se soustavněji věnovaly přípravě svých povodňových plánů. Do té doby je u nás neměla většina obcí. Mimochodem, Povodí Labe dodnes značnou část svých nákladů musí vydávat právě na odstraňování škod z roku 1997. Ale škody z roku 2002, které u nás byly nepoměrně větší než škody z roku 1997, jsme již z podstatné části zlikvidovali.
Jan Kulhánek: Ve spolupráci se společností Lovochemie, která se zaměřuje zejména na výrobu a prodej dusíkatých a kombinovaných hnojiv v tuhé i kapalné formě, město zpracovalo studii komplexní protipovodňové ochrany Lovosic i provozů této firmy. Musím říci, že se v té souvislosti dospělo k částce v řádu stamiliónů korun, přičemž základem těchto opatření měly být právě zmíněné šestimetrové ochranné hráze. Jenže pak zazněly obavy, co se stane s velkou vodou, která se nerozlije a doslova mezi těmito hrázemi proletí? Jakou ničivou sílu dostane a co vše bude v této rychlosti pustošit za hranicemi města? Takže jsme si vyhodnotili, že areál chemičky sice bude těmito hrázemi chráněn, ale město systém těchto hrází nevyužije.
Ludmila Juříková: V naší obci naštěstí nemusíme územní plán kvůli zkušenostem z povodně nijak významně měnit. Samozřejmě už nepočítáme s výstavbou v záplavovém území, což ovšem neznamená, že bychom vše chtěli stavět na kopci. Musím se přiznat, že jsem měla velký strach z toho, jak bude pro obec stanovena aktivní zóna inundace, protože ta mohla velmi výrazně další rozvoj obce omezit. V této zóně podle vyhlášky krajského úřadu se totiž nesmí vysadit ani živý plot. Nakonec mně však spadl kámen ze srdce, protože zóna byla stanovena skutečně jen v bezprostřední blízkosti řeky, kde bychom beztak sami nic nestavěli. Náš povodňový plán se již přiblížil těsně ke schvalovacím procesům, takže brzy bude rovněž k dispozici. Ale mám-li být upřímná, pak povodňový plán považuji za užitečný manuál, který ani sebedokonaleji zpracovaný nikdy nebude stoprocentním návodem na řešení krizové situace. Každá velká voda je totiž jiná, o čem jsme se přesvědčili v lednu 2003, kdy rozsahem nesrovnatelně menší povodeň nám v mrazech zamotala hlavu bezmála tolik jako obrovská povodeň v srpnu 2002. Já bych si představovala hlavně to, abychom se v obcích mohli plně spolehnout na hlášení z Povodí a Českého hydrometeorologického ústavu a vždy se včas na případné živelné katastrofy připravili. A souhlasím s tím, co zde bylo řečeno o protipovodňových hrázích, ať už pevných či mobilních. Nejenže by na ně malé obce neměly peníze, ale tyto hráze jen znásobí a přesunou ničivý účinek vody dál po toku. Zásadní protipovodňovou ochranou je to, o čem zde hovořil pan náměstek. Totiž stavět u řeky stavby, které případné povodni odolají.
KDO BY PŘI VELKÉ VODĚ NAHRADIL ARMÁDU?
Mgr. Ladislav Chlupáč: My jsme si rozvrhli síly a finanční prostředky takto: K úplnému odstranění škod po povodni před dvěma lety dojde do roku 2007. V období let 2006 až 2010 se chceme plně věnovat protipovodňovým opatřením. Srpnová povodeň prokázala, že slabým místem Litoměřic je doprava. Silnice byly pod vodou, náš most skončil ve vodě a jediné spojení přes řeku představoval most v Roudnici nad Labem, který přežil snad jen zázrakem. Už před povodní jsme měli připravený projekt nového mostu a po povodni jsme jej dopracovali tak, aby odpovídal nárokům, které by na most mohla klást případná nová povodeň v takovém rozsahu. Stavba tohoto mostu je pro nás jednou z priorit. Ale je tu ještě jeden moment: V rámci reformy armády z města odcházejí ženisté, když před několika roky armáda odešla i z nedalekého Terezína. Teď už nejde jen o finanční ztráty pro naše města, ale o to, že při podobných katastrofách v celém regionu by nebyla po ruce organizovaná a technicky vybavená síla, která by mohla okamžitě zasáhnout. Mimochodem, na Labi v Litoměřicích je jediné vhodné vodní armádní cvičiště v republice, takže sem vojáci stejně budou jezdit. Proč zde nemohou tedy být natrvalo? Z hlediska krizového řízení odchod armády skutečně velmi těžce neseme. A ještě jedna poznámka: V případě mimořádných událostí si může hejtman kraje vyžádat zásah armády. Dříve to mohl učinit už i přednosta okresního úřadu, tedy někdo, kdo byl ohnisku krize přece jen blíž a mohl i rychleji reagovat. Jsem pro to, aby nadále hejtmani měli tuto možnost. Ale myslím si, že pro některé situace by stejnou pravomocí měli být vybaveni i starostové "trojkových" obcí.
Dušan Smejkal: Ve městech velikosti Litoměřic může při řešení živelních i jiných katastrof dojít k určité dvoukolejnosti řízení záchranných akcí. Na jedné straně je zde starosta, na druhé pak například velitelé ať už dobrovolných, či profesionálních hasičů. Je to problém Integrovaného záchranného systému, který vysílá a koordinuje pomoc. Například v Litoměřicích si doslova hýčkáme a finančně nemálo podporujeme naše dobrovolné hasiče. Dojde-li však k nějaké krizové situaci, kterou je nutno řešit plošně v celém regionu - tedy například i k povodni - Integrovaný záchranný systém nám je odvelí jinam, a byť dostaneme pomoc odjinud, nemůžeme jimi sami disponovat.
Ludmila Juříková: V menší obci o nějaké dvojkolejnosti řízení záchranných akcí nemůže být řeč. Tam je jasným velitelem starosta. Při povodni bylo pro mě nejdůležitějším hlediskem, aby nedošlo ke ztrátám na životech. Až s určitým časovým odstupem jsem si však uvědomovala, jak starosta v takových situacích doslova balancuje na pomyslné hranici toho, co je ještě v jeho kompetenci a co už není. Jednou stránkou mince je totiž rozhodování okamžitě na místě a za mimořádné situace a druhou stranou pak hodnocení činů starostů různými orgány pěkně v klidu dávno poté, co krize byla vyřešena. To jen problém, na který by legislativa měla více pamatovat, i když je mně jasné, že zákony či vyhláškami nelze postihnout všechny možné situace, které před nás život postaví.
