Převratný rozsudek nebo konstatování samozřejmosti? Pátého února tohoto roku vynesl Krajský soud v Ostravě důležitý rozsudek ve věcí práva občana na informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jako advokátka jsem zastupovala občanku, která se obrátila na soud ve věci...
Převratný rozsudek nebo konstatování samozřejmosti?
Pátého února tohoto roku vynesl Krajský soud v Ostravě důležitý rozsudek ve věcí práva občana na informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jako advokátka jsem zastupovala občanku, která se obrátila na soud ve věci odmítnutí informací městem Mohelnice. Moje klientka spor vyhrála a město musí požadované údaje poskytnout.
Samotný spor je natolik zajímavý, že stojí za to se k němu vrátit. Ing. Jeřábková se v únoru roku 2000 dotázala města Mohelnice, za jaké mimořádné či zvlášť významné pracovní úkoly obdrželi vedoucí odboru a starosta mimořádné odměny. Podotkla, že nejjednodušší formou je zaslání fotokopií příslušných rozhodnutí v této věci. Jako ekonomce jí totiž bylo divné, že skoro každý rok se na tyto odměny najdou v rozpočtu statisíce korun, přitom scházejí peníze na jiné věci. V příslušných vyhláškách zjistila, že tyto odměny se sice vyplácet mohou, ale pouze za mimořádné či zvlášť významné pracovní úkoly.
Po takových úkolech proto pátrala. V usnesení městské rady nic nenašla. Obrátila se s dotazem na městský úřad (podle zákona č. 106/1999 Sb.) a čekala na odpověď. Radnice jí poskytla citace paragrafů. Městská rada se s touto odpovědí v rámci jejího odvolání pak ztotožnila. Prostě tazatelka se o úkolech nedozvěděla nic.
Vedení města současně účelově tvrdilo, že nemůže odpovědět, protože žadatelka chce znát výši odměn (to si samo "odvodilo" z požadavku na fotokopie rozhodnutí - přitom zmíněný zákon dává možnost chráněné údaje začernit či jinak technicky odstranit).
Krajský soud nikdy neřešil otázku výše odměn, protože nic takového nebylo předmětem žádosti Ing. Jeřábkové. Vždy chtěla vědět výhradně to, za jaké mimořádné úkoly byly odměny vyplaceny.
Informace, že předmětem řízení byla i výše odměn, vznikla jako cílený "manévr" radnice, jak odvést pozornost od prozaického problému - seznamu mimořádných úkolů.
Argumenty města
Výše uvedeným skutečnostem napovídá i fakt, že město se ve své argumentaci nikdy nevěnovalo výši odměn (nikdo je o ně nežádal), i ono vždy hovořilo pouze o úkolech. Uvádělo dva základní argumenty:
[*] informace o mimořádných úkolech jsou údajem dle § 60 zákoníku práce a že ke zveřejnění mimořádného úkolu by musel dát zaměstnanec souhlas,
[*] zveřejnění mimořádného úkolu by mohlo ohrozit vážnost úředníků.
Oba tyto argumenty krajský soud odmítl. Uvedl mimo jiné, že při respektování právní úpravy a odpovědného rozhodování nemůže dojít k snížení vážnosti úředníků. Rovněž konstatoval, že informace o mimořádných úkolech se nevztahuje k osobě zaměstnance, ale je údajem jen o vykonaném úkolu. Přiznal jí právo i na fotokopie rozhodnutí městské rady v této věci.
Čím byl rozsudek významný
Rozhodně ne tím, co řešil. Informace o tom, za co jsou vypláceny mimořádné peníze z veřejného rozpočtu, by měla být samozřejmostí.
Rozsudek byl významný svou podstatou. Ukázal, že občan se může domoci svého práva na informace, a to přesto, že má několik překážek:
- musí najít odvahu soudit se se "svým" městem,
- musí najít stejně odvážného advokáta (je povinné právní zastoupení),
- příslušnost krajských soudů (krajský soud je v očích občanů vyšší autoritou než soud okresní a bývá často hodně vzdálen).
Dále ukázal, že český soud dokáže zaujmout vpravdě evropský přístup k výkladu tak důležitého zákona jako je svobodný přístup k informacím.
Dozvuky v praxi
Očekávalo by se, že město Mohelnice po prohraném sporu bude respektovat soudní rozsudek a poskytne požadované informace. Ještě 12. března 2001 informace k žadatelce nedorazily. A nejen to. Po opakované kampani, že žadatelka chtěla znát výši odměn, začal starosta tvrdit, že město uvažuje o ústavní stížnosti. I přesto, že město v této věci nemůže ústavní stížnost podat.
Je pochopitelné, že se městu prohra nelíbí. Nedá se však pochopit, že samo živilo fámu o požadavku na zveřejnění výše odměn, a následně mátlo novináře tvrzením o případné ústavní stížností.
Ve většině případů stojím spíše na straně obcí a měst. Ostatně tomu napovídá má obsáhlá publikační činnost, v níž se snažím vysvětlovat složitosti obecního práva a radit tam, kde je zákon nedokonalý. Občas však udělám výjimku. Byl jí i tento případ, kdy jsem se s požadavkem dotyčné občanky plně ztotožnila.
Jana Hamplová,
stálá spolupracovnice redakce
