Převzít a nechat chátrat je nezodpovědné

Již několik let se připravuje zákon o "památkách", co brání jeho schválení?

Asi nejsprávnější a současně nejmlhavější odpovědí je nedostatek politické vůle, protože zákon, na kterém se pracovalo řadu let, byl výsledkem opravdu náročné práce. V předchozích deseti letech se Ministerstvo kultury pokoušelo několikrát předložit památkový zákon. V roce 1992 byl předložen celý zákon, ten neprošel, potom se šlo cestou novely, ta v roce 1996 také nebyla schválena.

Ministerstvo se rozhodlo, že připraví nový zákon, takže si nechalo vládou schválit "Koncepci účinnější péče o památkový fond v ČR do roku 2005" jako, řekněme, věcný filozofický základ pro přípravu nového památkového zákona. Poté vypracovalo "věcný záměr zákona" a nakonec jeho "návrh", který byl v únoru ve sněmovně vrácen vládě k dopracování. Ale sněmovna se neusnesla na tom, v jakém směru má být zákon dopracován.

Proč neexistují právní donucovací prostředky k větší ochraně městských památkových rezervací a k ochraně památkových objektů? Souvisí to s možností levného skupování, což se děje?

Donucovací prostředky existují, ale je to otázka jejich aplikace. Zákon připouští jednak pokuty, jednak umožňuje nařízení prací, které mají památky zachránit před nějakou nevratnou škodou; to je asi krajní případ. Ale donucovací prostředky se zpravidla nepoužívají z toho důvodu, že okresní úřady, které sankce mohou udělit, vycházejí ze skutečnosti, že když někomu dají pokutu a on nemá peníze ani opravit kulturní památku, seberou mu peníze, a vlastně tím tu opravu oddálí. Na kolik je to výsledek spekulací, to já nevím, to musí posoudit v každém konkrétním případě konkrétní okresní úřad. Jistý problém je, že sankce jsou velmi nízké. Vycházejí z úrovně sankcí, platů, finančních možností v roce 1988, kdy byl zákon přijímán. Ale i minimální sankce se, podle mých zkušeností, dnes příliš neuplatňují.

V čem vidíte deficit v péči o "památky"?

To je otázka na seminář, konferenci. Já myslím, že taková standardní odpověď je, že je málo peněz. To je možné, ale peněz nebude nikdy hodně a, podle mého soudu, se peněz na památky dává v těch možnostech, které dnes máme nebo jsme v posledních deseti či dvanácti letech měli. I tak se na památky ze státního rozpočtu a dnes už i z krajských rozpočtů vyčleňuje velká částka. Myslím si, že na našich městech je vidět, že díky Programu regenerace MPR a MPZ a Programu záchrany architektonického dědictví nebo jednotlivým dotacím poskytovaným okresními úřady se řada památek nejen zachránila, ale řada se adaptovala, upravila, vrátil se do nich život a staly se i zajímavými cíli turistů nebo hostů našich měst a vesnic.

Co mně ale nejvíc vadí, a to si myslím, že lze změnit, je takový, řekněme, nejasný přístup k obnově kulturních památek, který způsobuje to, že se v jednom městě barokní památka opravuje tak a v jiném městě jinak jenom proto, že to je teritorium jiného okresního úřadu či teritorium jiného památkového ústavu. Proto Ministerstvo kultury už od roku 1996 působí na Státní ústav památkové péče, aby vydával metodické materiály, které, podle mého soudu, jsou velmi důležité k tomu, aby se sjednotily odborné přístupy ke srovnatelným případům obnovy kulturních památek. Tyto metodiky už existují třeba na střechy historických budov, na péči o zříceniny, na uplatňování dřevin městských památkových rezervací a městských památkových zón, ale je jich málo, myslím si, že by měly být další. Teď pracuje Ministerstvo kultury na tom, aby se metodiky využívaly při rozhodování o obnovách kulturních památek.

Myslím si, že deficit v naší odborné složce je veliký, ale dá se odstranit, jinak by oslaboval památkovou péči jako celek a zbytečně to navozuje podezření, že někdo dosáhl jakýchsi úlev cestami, které nejsou správné, ale zpravidla je to jenom tím různým odborným postojem.

Je dobré, aby se prostředky sdružovaly. Protože když někdo něco platí, lépe zváží, na co peníze vydá. Když někdo něco udělá zadarmo, není vázán moc velkou zodpovědností. My se snažíme, zejména v programu regenerace, aby se slučovaly prostředky vlastníka kulturní památky, obce a státu. U dalších programů to funguje obdobně, celá politika je založena na filozofii příspěvků, to znamená, že stát přispívá vlastníkovi kulturní památky. Tady příspěvková politika může dosáhnout na správné výsledky. Ale pokud ty správné výsledky jsou metodicky nebo věcně špatné, tak je potom trapné, když státní peníze paradoxně přispějí ke zničení památky nebo k jejímu nevratnému poškození, což se bohužel také stává. Problémem je, že máme skutečně málo autorů metodik, málo památkářů, kteří by byli odborně svými kolegy uznáváni.

Stalo se, že obec chtěla převést kulturní památku do svého vlastnictví, ale později neměla finanční možnost památku spravovat a vrátila ji státu. Proč takové situace nastaly?

Skutečně teze, že stát je nejhorším vlastníkem a všechno musí být od něj převedeno, tady byla. V důsledku toho v raných 90. letech jsme byli svědky, že obce usilovaly o převzetí státních hradů a zámků, které sídlily na jejich teritoriu. Takže například obec Lednice chtěla státní zámek v Lednici. Jiné obce přebíraly různé zámky a zámečky od sociálních ústavů a všichni měli stejný plán: přebudovat zámek na hotel a vybudovat v okolí golfové hřiště. Když jsem se jich ptal, kdo tam bude bydlet a kdo tam bude jezdit hrát golf, když u nás není tradičním sportem, mému skeptickému názoru nevěřili. A potom řadu let nedělali nic jiného, než hledali někoho, kdo by si ten zámek od nich koupil nebo vzal zadarmo, protože se ukázalo, že obecní rozpočty na to nestačí.

Zámky a hrady nebyly postaveny z výtěžku z toho katastru, kde zámek stojí, vždycky byly vybudovány z ekonomiky celého panství, například Lobkovického, Schwarzenberského a potom je velmi těžké zajistit péči zámku Hluboká z výnosů obce Hluboká - to nefunguje. A takové trendy tu byly. Ministerstvo kultury, tj. stát, muselo některé zámky přebírat zpět, ale na všechno také nestačí. Hledáme vyvážený systém, kdy památky významné a přitažlivé celostátně nebo nadstátně budou v rukou státu, památky významné regionálně, o ně ať se starají kraje, řada památek nepochybně zůstane na obce. Ty mohou postupovat jako Moravská Třebová, která spravuje zámek, a vybudovala v něm muzeum a knihovnu. To, co obohatí život v obci, tam vidím cestu, ale nemám rád věty "všechno od státu".

Teď s námi například jedná město Jemnice v okrese Třebíč, které převzalo barokní zámek od armády a začalo ho opravovat. Poté se za čtyři roky, kdy město opravy zámku financovalo, ukázalo, že začalo za ostatními městy zaostávat. Už nemělo peníze na vybudování čističky odpadních vod ani na plynofikaci a občané začali být nespokojeni. A my ho ani nemohli převzít, protože převzít a nechat ho chátrat (mezitím byla na ministerstvu jiná finanční omezení), by bylo nezodpovědné. Ideální kombinace pro hospodaření s památnými objekty je - osvícení lidé, kteří vědí, na co finančně stačí.

Znovu se vrátím k zámku Jemnice. To, že se převedl do vlastnictví města, byl nepochybně ušlechtilý úmysl, tak se z beder státu sňala povinnost o něj pečovat, ale možná se tím zablokovala jiná cesta, mnohem účinnější, a dnes by už mohl být zpřístupněn.

Jana Kracíková