Ústecký kraj se vzpamatovává z jarní povodně a média i lidé, které potkávám, se mě často ptají, v čem se lišila od té z roku 2002. Osobně si myslím, že jsme se před čtyřmi roky poučili z toho, co řeka dokáže, a na letošní velkou vodu jsme byli lépe připraveni. Konkrétně jde o starosty obcí a...
Ústecký kraj se vzpamatovává z jarní povodně a média i lidé, které potkávám, se mě často ptají, v čem se lišila od té z roku 2002. Osobně si myslím, že jsme se před čtyřmi roky poučili z toho, co řeka dokáže, a na letošní velkou vodu jsme byli lépe připraveni. Konkrétně jde o starosty obcí a všechny složky Integrovaného záchranného systému, které fungovaly a spolupracovaly takřka bezchybně.
Profesionalita a obětavost lidí se projevovaly každý den. Jenže stejně tak jsem na druhé straně musel konstatovat, že chybí provázanost a součinnost mezi ministerstvy a že i výklady zákonů často bývají nejednoznačné. Když vznikal zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení byly sice krajské úřady požádány o připomínky, ale ty nakonec nebyly vzaty v úvahu a zákon byl schválen v podobě, která je pro nás nepřijatelná a spíše nám naši práci ztěžuje. Je to například nemožnost ze strany krajských či obecních úřadů vyžadovat informace, protože tato pravomoc náleží pouze Hasičskému záchrannému sboru. Zákon také zcela opomíjí obce s rozšířenou působností, které jsou však důležitým a nezpochybnitelným partnerem při jednáních. Zákon rovněž vůbec neřeší, jaký má být postup krajské samosprávy, pokud vyhlásí stav nebezpečí a vzápětí pak vláda vyhlásí stav nouze, jako se to stalo letos. Není jednoznačně stanoveno, kdo nese náklady při vyhlášení krizového stavu, takže vlastně stále platí pravidlo "kdo stav nebezpečí vyhlásil, ten taky platí".
I letos jsem si uvědomoval, jak málo respektujeme znalosti našich předků, kteří dokázali s krajinou a přírodou žít v mnohem větším souladu než my. Je třeba vrátit se k tomu, co celé generace před námi dobře znaly a využívaly. Vodohospodáři by měli společně po poradě s obcemi stanovit záplavová území, v nichž se ve velkém začalo stavět až v průběhu 20. století.
Pojišťovny už ostatně majitelům domů v zátopových oblastech vyslaly jasnou zprávu, že jejich majetek bude v budoucnu nepojistitelný. Pojišťovny nemají zájem o rizikové klienty, státní pokladna má své dno a také - pro mnohé z nás možná překvapivě - se snížila ochota lidí pomoci byť i malým osobním vkladem těm, jimž velká voda znovu ohrozila jejich domovy.
Ústecký kraj ještě během povodní aktivoval Fond obnovy, který vznikl v roce 2002, a k pěti miliónům korun z rozpočtové rezervy na havárie do něj vložil dalších patnáct milionů. Dále kraj vyhlásil veřejnou sbírku Konto Povodně 2006 a požádal občany o finanční pomoc. Ta se však zatím projevuje jen váhavě a slabě. Nevím, co je příčinou. Únava a neochota lidí stále otevírat své peněženky? Informace médií o tom, jak vláda slibuje postiženým pomoc? Či snad opakovaná sdělení, že škody po letošních jarních záplavách jsou mnohem menší než v roce 2002, takže to vypadá, že se tentokrát vlastně až tak moc nestalo?
Ing. JIŘÍ ŠULC
hejtman Ústeckého kraje
