Kritika názorů veřejného ochránce práv na postup obcí, vymáhajících nedoplatky na místních poplatcích a pokutách prostřednictvím soudních exekutorů, často vychází toliko z mediálních odrazů závěrů ochránce jinak podrobně objasněných v každém jednotlivém šetření, které provedl. Pokusím se proto...
Kritika názorů veřejného ochránce práv na postup obcí, vymáhajících nedoplatky na místních poplatcích a pokutách prostřednictvím soudních exekutorů, často vychází toliko z mediálních odrazů závěrů ochránce jinak podrobně objasněných v každém jednotlivém šetření, které provedl. Pokusím se proto obecně přiblížit, jaké případy postupu a rozhodování obecních úřadů vedly ochránce k jeho upozornění, a vyrovnat se s právní argumentací autorů článku Soukromí exekutoři šetří radnicím milióny Milana Vašíčka a Zdeňka Brunclíka, který vyšel v Moderní obci č. 4 na str. 51.
K poukazu na předloženou problematiku vedla ochránce zjištění učiněná při šetření několika případů exekucí, kdy bagatelní nedoplatky (většinou v řádu stovek korun, obecně částky nepřevyšující 2000 Kč) mohl vymoci samotný obecní úřad bez jakýchkoliv překážek a neúměrného zatížení. Úřadu totiž byl ve všech případech znám zdroj pravidelných příjmů dlužníka, pročež mohl nedoplatky rychle a hospodárně vymoci, a to vydáním exekučního příkazu na srážku z příjmu (důchodu apod.) v režimu zákona o správě daní a poplatků (daňový řád).
PRO ILUSTRACI TYPICKÝ PŘÍPAD
Stěžovatel, poživatel invalidního důchodu, dlužil na místním poplatku a jeho zvýšení 525 Kč. Obecní úřad věděl o zdroji příjmů dlužníka, nebyl si však vědom svého oprávnění provést exekuci. Případ předal smluvnímu právníkovi - advokátovi. Ten v zastoupení obecního úřadu požádal o výkon rozhodnutí soudního exekutora, který po nařízení exekuce a pověření jejím provedením soudem vydal exekuční příkaz na srážku z důchodu. V popisovaném případě náklady zastoupení (1650 Kč) a náklady exekuce (7260 Kč) 17krát přesáhly výši vymáhaného nedoplatku. Výjimkou mezi ochráncem šetřenými případy však nejsou ani ty, kdy náklady exekuce představují dokonce padesátinásobek vymáhané částky. Ačkoliv obecní úřad evidentně mohl sám nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu na srážku z důchodu (a uložit stěžovateli náhradu nákladů exekuce - nákladů zabavení a hotových výdajů), neučinil tak a exekuci touto formou nařídil až soudní exekutor.
Zjištění ochránce pak zcela neodpovídají domněnce autorů, že obecní úřady žádají o výkon rozhodnutí exekutora s odůvodněním vyšší účelnosti a hospodárnosti tohoto postupu ve srovnání s daňovou exekucí. Důvodem k oslovení exekutora (často dokonce prostřednictvím advokáta) se totiž v některých ze šetřených případů stala neznalost obecního úřadu (úřad si nebyl vědom možnosti vést daňovou exekuci) či dokonce víra v odstrašující účinky zvoleného postupu.
Ochránce neměl v úmyslu jakkoliv zpochybnit povinnost dlužníků uhradit nedoplatky ani právo úřadu přikročit k výkonu rozhodnutí za situace, kdy dlužníci svou povinnost nesplnili. S ohledem na okolnosti šetřených případů však nemohl ponechat stranou skutečnost, že úřady nedbaly základní zásady daňového řízení, totiž zásady přiměřenosti zakotvené ust. § 2 odst. 2 daňového řádu, či obecně principů dobré správy.
Autoři Milan Vašíček a Zdeněk Brunclík poukaz ochránce na zásadu přiměřenosti daňového řízení odmítají. S upozorněním na ust. § 1 odst. 4 daňového řádu totiž tvrdí, že se v případě vymáhání pokut uložených v přestupkovém řízení aplikuje pouze šestá část daňového řádu, tedy nikoliv základní zásada daňového řízení obsažená v části prvé daňového řádu - obecných ustanoveních.
Prezentovaný názor dle mínění ochránce nemůže obstát. Základní zásady daňového řízení upravené ustanovením § 2 daňového řádu totiž nelze opomenout ani v řízení vedeném podle ustanovení § 1 odst. 4 daňového řádu. Absurdnost názoru autorů vynikne, nahradíme-li v úvahách o nezbytnosti aplikace (autory tvrzené absolutní nepoužitelnosti) základních zásad řízení zásadu přiměřenosti (zakotvenou ustanovením § 2 odst. 2 daňového řádu) zásadou zákonnosti (upravenou ustanovením § 2 odst. 1 daňového řádu). Jen stěží si lze představit, že by autoři trvali na nepoužitelnosti zásady zákonnosti. Netřeba pak již zdůrazňovat, že v případě správy místních poplatků se daňový řád aplikuje v celé šíři.
Ochránce se nadto ve svých závěrech nemusí opírat pouze o výslovně zakotvenou zásadu daňového řízení, postačí, aby poukázal na principy dobré správy, mezi něž princip přiměřenosti postupu patří.
Polemizovat lze rovněž s názorem autorů, že případný písemný přípis vyzývající dlužníka k úhradě pohledávky před jejím předáním soukromému exekutorovi představuje toliko "zvláště sociálně citlivý přístup". Odporuje totiž ust. § 73 odst. 1 a 2 daňového řádu, podle kterého je dlužníka nutno vyzvat k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě a upozornit jej, že po uplynutí lhůty bude bez dalšího přikročeno k vymáhání. Bez výzvy lze vymáhání zahájit pouze tehdy, hrozí-li nebezpečí, že účel vymáhání bude zmařen, nepřistoupí-li se k vymáhání neprodleně.
SHRNUTÍ
Pakliže obecní úřad při vymáhání nedoplatků v režimu daňového řádu bez předchozí výzvy k zaplacení a uvážení přiměřenosti svého postupu požádá o výkon rozhodnutí soudního exekutora, může se dopustit porušení zásady přiměřenosti daňového řízení. Stane se tak zejména tehdy, převyšuje-li výše nákladů exekuce (případně také jiných nákladů) mnohonásobně celkovou částku vymáhaného nedoplatku, pokud přitom obecní úřad mohl bez jakýchkoliv překážek a neúměrného zatížení exekuci stejným způsobem jako exekutor nařídit a provést sám.
pracovnice Kanceláře veřejného ochránce práv
