Evropská unie stojí před problémem značných ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony. Zatímco kulturní a jazyková diversita toto společenství obohacuje, představuje rozdílný ekonomický vývoj potenciální riziko. S pojmem regionální politiky se pak na národní úrovni i na úrovni Evropské unie...
Evropská unie stojí před problémem značných ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony. Zatímco kulturní a jazyková diversita toto společenství obohacuje, představuje rozdílný ekonomický vývoj potenciální riziko. S pojmem regionální politiky se pak na národní úrovni i na úrovni Evropské unie spojuje většinou totéž - rozdělování finančních prostředků.
Divergentní ekonomický vývoj může podkopávat integraci v rámci EU a vyvolávat nedůvěru ze strany občanů z nejchudších regionů. Podle statistiky z roku 1993 byl hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele v deseti nejméně rozvinutých regionech o dvě třetiny nižší než v deseti nejrozvinutějších.
Velké ekonomické rozdíly neexistují pouze na úrovni EU, ale také uvnitř jednotlivých členských zemí. Proto musí být cílem regionální politiky každé země překlenout tyto propasti nejdříve na národní úrovni. Národní zdroje na uskutečnění tohoto cíle jsou však omezené, a je žádoucí, aby Unie převzala určitou odpovědnost v rámci regionální politiky EU.
Ta spočívá mj. v řízení toků finančních prostředků. Podle oficiálních údajů tvoří finanční podpora v rámci regionální politiky více než jednu třetinu rozpočtu Unie. Za rok 1998 bylo v rámci strukturálních fondů rozděleno skoro 29 milliard ECU, tzn. 34 % celkového rozpočtu. Z toho důvodu vyžaduje regionální politika komplexní institucionální strukturu.
EKONOMICKÉ ASPEKTY
Evropská unie realizuje svou strukturální politiku přes strukturální fondy. V rámci regionální politiky existují hlavně 2 fondy, ze kterých se financují následující projekty: Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund), Kohezní fond nebo Fond solidarity (Cohesion Fund).
Podle čl. 130c Smlouvy o Evropském společenství (SES) je úkolem Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) přispívat k vyrovnání nejvýznamnějších regionálních rozdílů ve společenství, a to cestou účastí na rozvoji a strukturální adaptaci zaostalých regionů. Evropský fond byl založen v roce 1975. Rozhodnutí o používání ERDF přijímá Rada Evropské unie na návrh Evropské komise po konzultací s Ekonomickým a sociálním výborem a Výborem regionů. Přitom platí zásady strukturálních fondů.
V rámci strukturálních fondů lze podle dosavadního systému (do konce roku 1999) rozlišit 6 cílových oblastí (objectives): cíl 1 (oblasti, kde HDP představuje méně než 75 % průměru EU), cíl 2 (oblasti se značným poklesem průmyslové výroby), cíl 3 (dlouhodobá nezaměstnanost zejména mladých lidí), cíl 4 (adpatace v rámci změn průmyslu), cíl 5a (modernizace zemědělství a rybářství), cíl 5b (rozvoj a diversifikace ekonomiky zemědělských oblastí) a cíl 6 (oblasti ve Finsku a ve Švédsku se stálou klimatickou nevýhodou).
Zařazení regionů do cílových oblastí záleží na konkrétní koncepci, která je komisi předložena národními institucemi. Koncepce musí zohlednit sociální a ekonomickou analýzu a také propracovanou strategii pro rozvoj např. v oblastech zaměstnanosti a životního prostředí. ERDF se podílí zejména na výrobních a infrastrukturálních investicích. Hlavním cílem podpory je snížení nezaměstnanosti, a to na základě usnadnění přístupu na trh.
Podle čl. 130d SES jsou prostředky Kohezního fondu používány na projekty v oblasti životního prostředí a infrastruktury v oblasti celoevropské dopravy. Kohezní fond, který byl založen Maastrichtskou smlouvou, je poměrně novým nástrojem pro posílení ekonomické soudržnosti EU. Založení fondu je třeba chápat jako opatření v rámci přípravy měnové unie. Jeho prostředky slouží proto těm členským zemím, které mají se splněním kritérií měnové unie největší potíže.
Dalším zajímavým prvkem regionální politiky Evropské unie je tzv. program Interreg, který pomáhá regionům na periferiích, které mají složitější přístup ke společnému trhu. Program podporuje projekty, které spojují různé regiony, především tam, kde spolupracují regiony na hranici mezi členskou zemí a kandidátskou zemí.
Interreg funguje od roku 1993. Pro období od roku 2000 do roku 2006 byla vyčleněna dvojnásobná částka. Spolupráce se uplatňuje např. mezi rakouskými regiony a regiony na druhé straně hranic. Úspěchy Interregu lze zaznamenat např. v oblasti turistiky. Výchozím bodem je přitom lokální iniciativa, která vyvine svou aktivitu přes hranice.
Pokud spočítáme všechny strukturální fondy, vychází pro období 2000 až 2006 částka 183,6 miliard EUR. Další programy včetně Interregu příspívají ještě částkou 143 miliard EUR. Do toho nebyl započítán rozvojový program v rámci zemědělství, kde jde o 190 miliard EUR. Ze strukturálních opatření profituje v absolutních číslech nejvíce Španělsko (téměř 25 %) a Itálie (15 %). Německo čerpá hlavně pro své nové federální země necelých 10 %. Malá země jako Rakousko může počítat s tím, že dostane méně než jedno procento.
POLITICKÉ DIMENZE
Kromě ekonomické dimenze regionální politiky EU byl v posledních letech posílen také politický aspekt. Politickou odpovědnost za regionální politiku nese člen Evropské komise. V současné době se jedná o Michela Barniera, bývalého francouzského ministra pro Evropu, který byl jmenován Komisařem pro regionální politiku.
Maastrichtskou smlouvou byl vytvořen Výbor regionů. Podle čl. 198a smlouvy je Výbor regionů poradním orgánem, který se skládá z představitelů regionálních a lokálních administrativních celků (dohromady 222). Členové výboru jsou jednomyslně jmenováni Radou EU na návrh příslušných členských zemí. V rámci své činnosti jsou členové Výboru nezávislí. Čl. 198c SES sice stanovuje konkrétní počet zástupců pro každou zemí (u velkých zemí 24, u menších většinou 12), výběr však ponechává na jednotlivých státech. Kolem rozdělení míst mezi regionální a komunální orgány probíhají proto někdy značné spory.
V určitých otázkách musí být výbor konzultován Radou či Komisí EU. Jedná se např. o otázky obecného vzdělání a mládeže (čl. 126 SES), kultury (čl. 128 SES), zdravotnictví (čl. 129) nebo ochrany spotřebitele (čl. 129a). Podle novely, kterou přinesla Amsterodamská smlouva, může i Evropský parlament požádat výbor o stanovisko. Kromě toho se může výbor vyjádřit z vlastní iniciativy k různým otázkám, pokud to považuje za nutné. S takovým stanoviskem výbor seznámí Komisi a Radu EU.
SOUČASNÉ PRIORITY VÝBORU
Ve svém projevu ze dne 16. února 2000 vytyčil prezident Výboru regionů, J. Chabert, hlavní priority pro období 2000 a 2001. Domnívá se, že role Výboru již nepotřebuje být posílena. Úkolem výboru však je poukázat na praktické uskutečnění zásady subsidiarity. Podle názoru prezidenta musí hájit zájmy občanů, kteří volili své regionální a místní zastoupení.
Důležitá otázka se týká legitimity Výboru regionů. Zřejmě nejde o technickou legitimitu v tom smyslu, že jeho členové přispívají v rámci svých znalostí. Výbor klade důraz na demokratickou legitimitu, která se zakládá na volbách a na pravidlech demokratické reprezentace. Z toho však nevyplývá, že musí přispívat ke každé politické diskuzi v rámci EU. V posledních letech přijal výbor podle názoru prezidenta Chaberta příliš mnoho stanovisek, což oslabuje jeho důvěryhodnost. Někdy hrozí, že se stane platformou pro stížnosti proti národním vládám či politice Evropské unie.
(Dokončení příště)
HARALD CHRISTIAN SCHEU,
katedra mezinárodního práva
Právnické fakulty UK v Praze
