SPORNÉ BODY ODPADOVÝCH VYHLÁŠEK

Vyhlášky ukládající uložení místního poplatku jsou velmi časté. Na rozdíl např. od vyhlášek o veřejném pořádku obvykle nepředstavují zásadní problém.

Běžně je však zkomoleno zmocnění k vydání vyhlášky, ale jak poukazuje i Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 20/01, je třeba si uvědomit, že neústavnost ani nezákonnost vyhlášky nemůže být založena špatným odkazem v jejím záhlaví. Dostatečným odkazem v úvodu vyhlášek o místních poplatcích je následující věta: Zastupitelstvo obce vydalo dne..., na základě zmocnění v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, tuto obecně závaznou vyhlášku. Odkaz na paragraf upravující konkrétní typ poplatku považuji za nadbytečný, stejně jako odkaz na § 84 odst. 2 písm. i) obecního zřízení. Uvádění § 10 v záhlaví vyhlášek je nesprávné, jelikož tato norma nemá s procesem vydávání obecních předpisů nic společného.

Doporučení

Mezi prvními ustanoveními poplatkových vyhlášek je obvykle článek o tom, že "správu poplatku vykonává obecní úřad". Přitom zákon o místních poplatcích v § 14 stanovuje, že "správu poplatku vykonává obec, která jej ve svém území zavedla". Jde o jeden z učebnicových příkladů ustanovení obecních vyhlášek, která jsou jednak matoucí, jednak nadbytečná. Jinou otázkou, která se správy poplatku dotýká, je ovšem spor o to, jde-li při správě poplatku o působnost samostatnou či přenesenou. Jelikož neexistuje právní předpis, který by explicitně stanovil, že se jedná o přenesenou působnost, lze přisvědčit názoru, že správa poplatku je obcí vykonávána v působnosti samostatné7).Tomuto výkladu bude po prvním lednu příštího roku dále svědčit i znění § 8 obecního zřízení, které stanovuje zásadu, že není-li zvláštním zákonem stanoveno, o jakou působnost se jedná, jde vždy o působnost samostatnou.

Obdobně lze doporučit vyhnout se opisování § 16 zákona o místních poplatcích, který umožňuje v jednotlivých případech poplatek snížit nebo úplně prominout, a to z důvodů odstranění tvrdosti. I v tomto případě jde v případě vyhlášky o nadbytečnou informaci, neboť možnost prominutí je stanovena přímo zákonem. Obecní vyhláška to nemůže nijak změnit. Je pravda, že lidé se spíše přečtou vyhlášku, než zákon. Avšak neznalost práva neomlouvá. Chce-li obec zvyšovat právní informovanost svých občanů, může k tomu užít celé řady jiných metod a prostředků včetně poznámek pod čarou nebo doprovodný informační letáček.

Stanovení sazby

Nejčastěji ukládaným místním poplatkem je poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Zákonná konstrukce poplatku na dvě složky (viz § 10b odst. 3) působí v praxi značné problémy. Sazby jsou kolikrát ve vyhláškách stanoveny natolik zmatečným způsobem, že je nad síly poplatníka dozvědět se, kolik poplatek činí. Přitom článek stanovující konkrétní sazbu může být velmi jednoduchý. Stačí se rozhodnout, bude-li sazba poplatku tvořena oběmi složkami, které zákon umožňuje, nebo pouze jednou z nich. A na druhém místě je rozhodnutí, zda-li bude uložena stejná sazba oběma skupinám poplatníků či budou dvě skupiny poplatníků zatíženy různou sazbou.

V případě, že sazba je stanovena s ohledem na náklady likvidace netříděného komunálního odpadu, je nutné ještě připojit vyúčtování. Ani to by však neměl být problém, stačí uvést celkové náklady a ty vydělit počtem poplatníků. Stanovení sazby poplatku může mít podobu, kterou uvádíme v rámečku dole pod textem.

Částku podle písm. a) je také možno stanovit nulou. Pro "chalupáře" lze určit rozdílnou sazbu, její konstrukce by však měla odpovídat výše naznačeným zásadám. V praxi se nejčastěji vyskytuje dvousložková sazba stejná pro všechny poplatníky. Po písm. b) bohužel občas následuje ještě písm. c), kde je stanovena sazba pro podnikatele a právnické osoby. Avšak tyto subjekty se ex lege neúčastní systému likvidace a ani zákon o místních poplatcích s nimi jako poplatníky nepočítá. Podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech mohou původci, kteří produkují odpad obdobný komunálnímu8), využívat systému likvidace odpadu zavedeného obcí jen na základě smlouvy, která musí být písemná a obsahovat vždy výši sjednané ceny za tuto službu. Podnikatelé a všechny právnické osoby jsou považováni za původce odpadu9) a mají povinnosti, které odpadový zákon původcům ukládá (zejména povinnosti v § 16 zákona o odpadech).

Osvobození od poplatku

Formule v jisté vyhlášce stanovila, že "od poplatku je osvobozena rodina se 7, 8 a více členy". Že skutečným cílem tohoto ustanovení bylo osvobodit sedmého a dalšího příslušníka každé rodiny, což samo o sobě působí další výkladové problémy, nelze z příslušné normy vyčíst, ale jen dovodit ze souvislostí. Pokud by se tedy takto početná rodina dohodla, že poplatek odvádět nebude, stěží by měla obec šanci jej vymoci.

V několika případech byla ustanovení zákona o místních poplatcích úplně ignorována a poplatek stanoven za rodinný dům. Takový postup je protizákonný. V kombinaci s praxí opožděného zasílání obecních vyhlášek dozorujícímu okresnímu úřadu dochází k velmi těžce řešitelným situacím, kdy nesprávně stanovený poplatek je od obyvatel vybrán, ale vyhláška je vhodná k pozastavení. Na vině za zmatek způsobený pozastavením protizákonné vyhlášky je však výhradně ten, kdo ji vydal.

V některých případech nebyl místní poplatek zaveden a zůstaly zachovány platby za odpad. K tomu jen tolik: zákon o odpadech nezrušil smlouvy mezi jednotlivými osobami a svozovou společností. To však nic nemění na tom, že na straně obce dochází k bezdůvodnému obohacení10), jelikož někdo jiný platí likvidaci odpadu patřícího obci. Když pomineme následky, které s existencí bezdůvodného obohacení spojuje občanské právo, je tu především riziko možnosti, že občan přestane svoz odpadu platit a bude žádat obec, aby na vlastní účet dostála povinnostem, které jí zákon o odpadech ukládá.

Od roku 2003 dojde opět ke změně spočívající v možnosti obce zvolit ze tří způsobů financování likvidace odpadu. Zachována zůstává možnost stanovit místní poplatek a k tomu přichází staronový poplatek za komunální odpad, který bude odvádět každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad. Plátcem tohoto poplatku je přitom vlastník nemovitosti, kde odpad vzniká. Třetí možností je platba za likvidaci odpadu, která se bude odvádět na základě smluvního vztahu mezi fyzickou osobou a obcí. Obec může zvolit vždy pouze jeden z těchto způsobů úhrady.

Chtěl bych zdůraznit, že jednou z cest ke zlepšení obecní normotvorby je také spolupráce s orgány dozoru při tvorbě vyhlášek a nařízení i po jejich vydání. Řadě problémů lze velmi dobře a jednoduše předejít již prostým dodržením zákonného požadavku neprodleného zaslání vydaného předpisu dozorujícímu orgánu.

Poznámky:

7) J. Vedral, Správa místních poplatků, Moderní obec č. 4/1999, s. 27

8) Komunálním odpadem se podle § 4 písm. b) zákona o odpadech rozumí veškerý odpad, vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických nebo fyzických osob

9) § 4 písm. p) zákona o odpadech

10) § 451 odst. 2 OZ

Tomáš Marek,

právník

Čl. 3

sazba poplatku

Sazba poplatku, stanovená v souladu s ustanovením § 10b odst. 3 písm. a) zákona o místních poplatcích, činí 250 Kč na osobu uvedenou v čl. 2 a kalendářní rok.

To v případě sazby jednosložkové. Odkaz na zákon není nutný. Využije-li obec plně možností daných zákonem a stanoví dvousložkovou sazbu, pak to může vypadat takto:

Čl. 3

sazba poplatku

Sazba poplatku činí 500 Kč na osobu uvedenou v čl. 2 a kalendářní rok a je tvořena

z částky 250 Kč a

z částky 250 Kč, která byla stanovena dle skutečných nákladů obce v předchozím roce na likvidaci netříděného komunálního odpadu. Skutečné náklady činily 250 000 Kč a byly rozúčtovány takto 250 000 : 1000 (počet poplatníků) = 250.

Částku podle písmene a) je pochopitelně také možno stanovit nulou. Pro "chalupáře" lze stanovit rozdílnou sazbu, její konstrukce by však měla odpovídat výše naznačeným zásadám.