Sporné ustanovení zákoníku práce Prvního června roku 2000 nabyla účinnosti část zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to jeho čl. I bod 36. Do ustanovení upravujícího zvýšený rozsah základních povinností...
Sporné ustanovení zákoníku práce
Prvního června roku 2000 nabyla účinnosti část zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to jeho čl. I bod 36. Do ustanovení upravujícího zvýšený rozsah základních povinností pro určité kategorie zaměstnanců byl doplněn pojem "zaměstnanci orgánů územních samosprávných celků".
V praxi vznikají pochybnosti, jakým způsobem toto ustanovení interpretovat, a to v tom smyslu, že není jasné, na jakou kategorii zaměstnanců se má použitý pojem vztahovat. Jde o to, že se podle § 8 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavateli pro účely tohoto zákoníku rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích. Právnickými osobami jsou ve smyslu čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. § 18 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku územní samosprávné celky, tedy obce a kraje, nikoliv ale jejich orgány. Z tohoto pohledu je tedy cit. ustanovení zákoníku práce přinejmenším nepřesné, když mluví o zaměstnancích někoho, kdo nemůže podle zákoníku práce být zaměstnavatelem.
S tím úzce souvisí jednak otázka zvýšených povinností zaměstnanců územních samosprávných celků (zaměstnanci uvedení v § 73 odst. 2 zákoníku práce mají ve srovnání s ostatními kategoriemi zaměstnanců zvýšené povinnosti vyplývající z dalších odstavců tohoto ustanovení), jednak otázka stanovení výše jejich platu. Na tyto zaměstnance se vztahuje zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (srov. § 1 odst. 1 písm. e) tohoto zákona), a nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí.
Podle § 6 odst. 2 tohoto nařízení vlády přísluší zaměstnanci, kterému § 73 odst. 2 až 4 zákoníku práce ukládá větší rozsah základních povinností a omezení než jiným zaměstnancům, platový tarif zvýšený o částku, která odpovídá 25 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. Je proto otázkou, lze-li na zaměstnancích územních samosprávných celků vynucovat větší rozsah povinností, resp. přísluší-li jim 25% příplatek k platu.
Další nejasnosti
V § 72 odst. 3 zákoníku práce ale není nejasný jen pojem "zaměstnanci orgánů územních samosprávných celků". Toto ustanovení mluví vedle zaměstnanců orgánů územních samosprávných celků o zaměstnancích "orgánů státní správy, soudů a státních zastupitelství, Policie České republiky, ozbrojených sil, Bezpečnostní informační služby, Vězeňské služby, Kanceláře prezidenta republiky, Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu, Kanceláře Veřejného ochránce práv, Úřadu vlády, Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a státních fondů a chráněných krajinných oblastí a národních parků".
Podle zákoníku práce ale platí, že jako zaměstnavatelé vystupují jen právnické nebo fyzické osoby. Právnické osoby definuje § 18 občanského zákoníku, když takto označuje jen sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.
Z výše citovaného výčtu subjektů obsaženého v § 73 odst. 2 zákoníku práce jsou nicméně ve smyslu občanského zákoníku (§ 18 odst. 2 písm. d)) zákonem za právnické osoby prohlášeny jen Česká národní banka (§ 1 odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb.) a státní fondy (Státní fond kultury - § 1 odst. 2 zákona č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie - § 1 odst. 2 zákona č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, Státní fond tržní regulace v zemědělství - § 1 odst. 2 zákona č. 472/1992 Sb., o Státním fondu tržní regulace v zemědělství a Státní fond životního prostředí - § 1 odst. 2 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky).
Jiné subjekty zmiňované v § 73 odst. 2, tedy především orgány státní správy (to znamená mimo jiné všechna ministerstva a okresní úřady), dále Policie ČR, soudy, státní zastupitelství, BIS atd. nicméně příslušné zákony jako právnické osoby neoznačují. Podle § 21 občanského zákoníku je právnickou osobou stát a nikoliv jednotlivé státní orgány, tak jako v případě územních samosprávných celků je právnickou osobou územní samosprávný celek, a nikoli jeho orgány.
Z tohoto pojetí vychází i zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti 1. 1. 2001, v jehož § 3 jsou státní orgány označeny jako organizační složky státu, které nejsou právnickými osobami a právnickou osobou je podle § 6 jen stát.
S těmito kategoriemi zaměstnanců, tedy se zaměstnanci státních orgánů zmíněných v § 73 odst. 2 zákoníku práce by tak měl být spojen stejný interpretační problém jako se "zaměstnanci orgánů územních samosprávných celků", a to vzhledem k tomu, že i v jejich případě označuje zákon jako zaměstnavatele někoho (státní orgány), kdo není podle zákona právnickou osobou, a nemůže být tedy podle zákoníku práce zaměstnavatelem.
Nezdá se nicméně, že by tato nesrovnalost v praxi působila vážnější problémy a tito zaměstnanci, kteří jsou vlastně zaměstnanci státu zařazení do jednotlivých státních orgánů, mají podle zákoníku práce zvýšené povinnosti ve srovnání s ostatními kategoriemi zaměstnanců a je jim vyplácen 25% příplatek k platu. Není tedy důvodu, aby tomu bylo jinak v případě zaměstnanců územních samosprávných celků, kteří jsou zákonem nepřesně označeni jako zaměstnanci orgánů územních samosprávných celků, je-li stejná nepřesnost akceptována v případě zaměstnanců státu nepřesně označovaných jako zaměstnanci státních orgánů.
Na koho se příplatek nevztahuje
Pravidlo o 25% příplatku se naproti tomu nevztahuje na členy zastupitelstev územních samosprávných celků, a to ani na ty, kteří jsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni. Podle § 80 odst. 1 se sice na vztahy vyplývající z výkonu funkce uvolněného člena zastupitelstva obce vztahují ustanovení zákoníku práce, pokud tento zákon nestanoví jinak a pro účely pracovněprávní se posuzuje odměna uvolněných členů zastupitelstva obce jako příjem zaměstnanců v pracovním poměru, přičemž obec se posuzuje jako zaměstnavatel a uvolnění členové zastupitelstva obce se posuzují jako zaměstnanci.
Zároveň § 76 stanoví, že splatnost a výplata odměny členům zastupitelstva obce, jakož i srážky z odměny, se řídí právními předpisy upravujícími platové poměry zaměstnanců obcí a pro rozsah a pořadí srážek z odměny se použije obdobně zákoník práce a nařízení vlády vydané k jeho provedení. Pro odměňování členů zastupitelstev obcí bude nicméně platit tak jako tomu bylo doposud, speciální prováděcí právní předpis (nařízení vlády) k zákonu o obcích (srov. § 72, § 73 odst. 1 a 2 a § 74, resp. § 153 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.).
Nutná novela
Výše provedený výklad zůstává stále jen více či méně sporným právním názorem. Jediným řešením uvedeného problému bude proto nejspíše jenom další novela zákona, jejímž prostřednictvím by bylo z daného ustanovení vypuštěno slovo "orgánů" (a doplněna slova "a městských částí hlavního města Prahy", které územními samosprávnými celky nejsou, své zaměstnance na rozdíl od městských částí a městských obvodů územně členěných statutárních měst mají a charakterem činnosti, kterou vykonávají, jsou s územními samosprávnými celky srovnatelné), což by všechny pochybnosti týkající se jeho výkladu odstranilo.
Josef Vedral,
člen Místního zastupitelstva
Městské části Praha - Zbraslav
