Jaké povinnosti musí dodržovat a které činnosti vykonávat zaměstnanec provozních služeb na veřejném pohřebišti, aby neupadla důležitost jeho řemesla? Existuje hodnotící standard hrobníka a správce hřbitova? Nebo roste důležitost pouze řemeslníkova platu? Na tyto otázky se pokusím odpovědět ve dvou...
Jaké povinnosti musí dodržovat a které činnosti vykonávat zaměstnanec provozních služeb na veřejném pohřebišti, aby neupadla důležitost jeho řemesla? Existuje hodnotící standard hrobníka a správce hřbitova? Nebo roste důležitost pouze řemeslníkova platu? Na tyto otázky se pokusím odpovědět ve dvou dílech svého příspěvku, v němž zároveň obcím jako provozovatelům pohřebišť nabízím způsob, jak zavést personální standardy kvality technických služeb na jejich hřbitovech.
ZÁKLADNÍ PÉČE O POZŮSTALÉ
Prostřednictvím Vzdělávacího centra pro veřejnou správu, akreditovaným ministerstvem vnitra, většina provozovatelů pravidelně prohlubuje svoji kvalifikaci a zajišťuje školení pro všechny pracovníky na pohřebišti. Místní kameníci a sochaři, zámečníci a kováři usilují o to, aby vyhověli požadavkům svých zákazníků. Uvnitř udržovaných hřbitovních kostelů, kaplí a obřadních síní se konají pohřební obřady a pietní akty. V centru obnovených pohřebišť nechávají obce zakládat komponovanou vysokou zeleň, jakési oázy pro truchlící pozůstalé. Nezbytnou součástí hřbitovního traktu jsou márnice, oplocení se vstupní bránou, sociální vybavení a dostatek vody pro údržbu květinových výzdob hrobů.
Tyto a další podobné obecní služby zajišťují mnohem více než jen v řádu pohřebiště publikovanou ochranu hrobových míst, zřízení ochranných pásem a odborné stanovení tlecí doby. Jsou primárním stupněm poradenského systému pro pozůstalé. Prvním náznakem snahy o strategické plánování podpory pozůstalých je i závazek české vlády, která na začátku roku 2008 svým usnesením č. 8/2008 uložila ministerstvu pro místní rozvoj (MMR) do roku 2012 zpracovat koncepci péče o pozůstalé.1)
Právní úprava péče o hrobová místa, která měla tradici už v archaickém římském právu, se na městských hřbitovech během 20. století aplikovala v praxi díky jednotlivým činnostem hrobníka, pracovníka údržby a administrátora hřbitova. Tito pracovníci spravují nejen veřejná pohřebiště, ale i barokní hřbitovy, národní a kulturní památky, cenné ná-hrobní umění a válečné hroby, které jsou pod mezinárodní ochranou.
Způsob ověřování odborné způsobilosti k těmto povoláním připravuje odborná komise Sdružení pohřebnictví ve spolupráci s Národním ústavem odborného vzdělávání. Na rozdíl od zavádění standardů kvality různých sociálních služeb v domovech zřízených obcemi, kvalifikační a hodnotící standardy prvního klíčového pracovníka ve hřbitovních službách nemají v Česku obdoby a jejich přípravy skončily na přelomu let 2007/2008.
CO URČUJE KVALITU PRÁCE HROBNÍKA
Dílčí kvalifikaci hrobníka schválilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy letošního 30. dubna a vydalo ve svém věstníku číslo 7/2008.2) Nový standard hrobníka, shrnující to, co se dnes obecně očekává od dobrého provozovatele pohřebiště, má za cíl přezkoušet a certifikovat kvalifikaci pracovníků, kteří již hrobníky jsou anebo být chtějí.
Kvalitu práce hrobníka určují nejen nově vykopané hroby, ale také ty, které chrání před vykradači a svou činností nepoškodí. Pro zavádění standardů služeb na veřejných pohřebištích mluví i skutečnost, že tyto činnosti provozovatele pohřebiště nejsou určeny pouze pro pozůstalé Čechy, Moravany a Slezany. Křesťanský hrobník jako dědic antického světa po celá staletí musí "zápasit" s pohřbíváním lidských pozůstatků, popřípadě s exhumací ostatků, členů odlišných civilizačních komponentů obyvatelstva, které si přinesly určité tradice, jak pohřbívat. Za určitých okolností mohou být tyto zvyky, mezi nimiž významné místo zaujímají pohřební obřady a obyčeje, určitým prvkem sebeobrany vůči okolí.
ZÁVĚRY Z VÝZKUMŮ
Na Slovácku se říkávalo: "Hrobař přijde vzít míru na hrob, stolař na truhlu". Etnologické výzkumy z posledních dvaceti let potvrdily, že ve vědomí pozůstalých došlo k dalšímu zvýraznění okázalosti a prestiže ve výzdobě hrobů. Lidé z města si však zvykají hledat odpovědi na podstatné otázky života jinde než u hrobu. Ptáme-li se, kde jinde než na veřejném pohřebišti mohou truchlící nalézt snadnější realizaci svých personalizovaných projevů smutku, odpověď můžeme nalézt v jejich domovech, na neveřejných pohřebištích nebo ve veřejném prostoru. Interiérová urna, poté, co se stane na obtíž, nakonec stejně končí v lepším případě v hromadném hrobě na pohřebišti, v horším na skládce. Jinak je tomu u komerčně provozovaných naturálních pohřebištích domácích zvířat, především během prožívání signifikantní životní ztráty domácího mazlíčka.
Podporovat odstředivé tendence od veřejného prostoru, určeném výlučně pro pohřbívání lidských pozůstatků nebo ukládání lidských ostatků, není službou ve veřejném zájmu.3) Při přípravě zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, se na MMR jednalo o možnosti upravit provozování pohřebiště jako čtvrtou koncesovanou živnost v pohřebnictví. To se ovšem nejevilo jako příliš vhodné, neboť provozování pohřebišť nebylo výdělečnou činností v ČSSR ani v evropských státech a z důvodů etiky a piety by ani nemělo být založeno na vysloveně tržních principech. Pozemky, na kterých se hřbitov zřídil, nemohou být restituovány.
Podíl kremací v ČR v letech 1955-2006 ukazuje vývoj způsobu pohřbení, který má na provoz veřejných pohřebišť v Česku zásadní vliv (viz graf 14)). Kopání rakvového hrobu nahrazuje provádění malých výkopových prací pro ukládáni uren, vsypy, rozptyly a sondáže. Bez evidence hrobníka si nelze uložit ani urnu na náhrobek. Dokud v českých zemích pohřbívání do země převažovalo nad kremací v opačném poměru než dnes, tj. asi do roku 1955, poplatky z hrobů představovaly jednu z hlavních kapitol rozpočtu farnosti. Oprávnění na ustanovení hrobníků zaujímalo proto důležité místo v konfliktech ve věci farní administrativy. Pokud hřbitov nebyl majetkem farnosti, ale obce, odměňoval a řídil hrobníka namísto faráře starosta. Obecní řády obsahovaly přísahu hrobníků, že budou jako obecní sluhové náležitě a podle křesťanského způsobu pochovávat mrtvá těla. Původní povinnosti hrobařů nesestávaly jen z prací na hřbitově. Hrobník býval i "hotařem", který hlídal polnosti a hory, obecním bubeníkem a policajtem. Současně dělával i zvonaře a platilo se mu podobně jako ponocnému.
Terénní výzkum studentů Katolické teologické fakulty UK v letech 2004-2006, který finančně podpořilo MMR, sesbíral v ČR data o celkem 5799 nezrušených veřejných a neveřejných pohřebištích o celkové ploše asi 2621 hektarů.5) Hřbitovy zabírají tedy asi 0,03 procenta rozlohy Česka a desetinu rozlohy Brna.
Argument přátel žehu, že pohřbívání do země není ekologické, protože mrtví zabírají místo živým, po tomto výzkumu neobstojí. Obava "zelených" se docela dobře může obrátit spíše proti kremaci, protože při zpopelňování lidských pozůstatků vznikají škodlivé plyny včetně jedovaté rtuti z amalgámu v zubech zesnulých. Výroba kremačních pecí, terminálních sond a především, z důvodu piety, nemožnost zpětného získávání tepla z procesu zpopelňování mimo areál krematoria neumožňuje zařadit kremaci mezi projekty trvale udržitelného rozvoje. Je ironií osudu, že environmentální úvahy, které kdysi napomohly rozšíření kremace, ji nyní zpochybňují. Klíčový statistický údaj v souvislosti s naším tématem je počet 3678 obcí, ve kterých se provozované pohřebiště nachází a ve kterých tudíž má být ustanoven hrobník.
KDE OBEC ZÍSKÁ KVALIFIKOVANÉHO HROBNÍKA?
Ověřování odborné způsobilosti hrobníka provádí státem autorizovaná osoba podle zákona č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. MMR uděluje ve správním řízení autorizaci právnickým nebo fyzickým osobám, aby po dobu 5 let ověřovaly odborné způsobilosti zaměstnance provozních služeb na veřejných pohřebištích.6) První autorizovanou osobou se stal 46letý hrobník David Stejskal z Říčan (email: kenotaf@seznam.cz).
Provozovatel pohřebiště poté, co jeho zaměstnanci získají od těchto autorizovaných osob osvědčení o získání dílčí kvalifikace hrobníka, správce a administrátora, může mít záruku, že práce na hřbitově a péče o hroby je konána minimálně v souladu s bezpečností práce, ochranou veřejného zdraví a zákonem o pohřebnictví.
Doba, kdy pozůstalí vykopali hrob svépomocí proto, že obec neměla hrobníka, by měla být definitivně pryč. V drtivé většině je soudobý hrobník zástupcem provozovatele pohřebiště, tj. starosty obce,7) v činnostech souvisejících s pohřbíváním lidských pozůstatků, zpopelněných lidských ostatků a exhumací. Jak ale zaručit zákonem proklamovanou pietu a důstojnost hřbitova, když pod správu jednoho profesionálního hrobníka spadají nejméně čtyři hřbitovy, každý o průměrné rozloze půl hektaru se zhruba tisícovkou hrobových míst?
Kvalifikovaným odhadem u nás pracuje 1000 profesionálních hrobníků - mužů i žen (nepočítáni jsou jejich pomocníci). V průměru současný hrobník vykope deset a otevře třicet hrobů ročně (včetně exhumací a uložení uren). Starostové často situaci komplikují tím, že hrobníkovi nepovolují pracovat pro pozůstalé na hřbitovech v sousedních obcích. V 947 městských hřbitovech, které zabírají téměř polovinu z celkové plochy pohřebišť, jsou na jednoho hrobníka hřbitovy dva a na osmi největších ústředních hřbitovech o rozloze přes 10 ha se jeden hrobník dělí o svou práci zpravidla se čtyřmi kolegy. Nedostatek hrobníků, patrný i z nabídek úřadů práce nebo samotných obecních úřadů, je znásoben silně zakořeněným předsudkem, že tuto poctivou profesi nelze vykonávat bez závislosti na alkoholu a nikotinu. Sdružení pohřebnictví usiluje o změnu vžité dickensovské představy o hrobařích jako těch, kteří šidí pozůstalé a okrádají mrtvé.
(V druhém díle se budu věnovat zvláštním způsobům zacházení s lidskými pozůstatky, provozním službám na církevních pohřebištích a pohřbívání menšin - pozn. autora.)
Poznámky
1) Srov. bod 7. I. vládního materiálu Kvalita života ve stáří, viz http://www.mmr.cz/pohrebnictvi-koncepce-strategie (4. 3. 2008)
2) Hodnotící standard dílčí kvalifikace hrobník číslo 69-005-E byl publikován na webových stránkách MMR http://www.mmr.cz/ a Národního ústavu odborného vzdělávání http://www.narodni-kvalifikace.cz/.
3) Srov. § 16 odst. 1 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, dále jen ZP.
4) Podle údajů tajemníka Společnosti přátel žehu Stanislava Motyčky, které převzal Douglas, J. Davies, Lewis, H. Mates (eds.) do své statistiky kremace (srov. Encyclopedia of Cremation, Ashgate Publishing Company, USA Burlington 2005, s. 431 - 456) byl v roce 2002 poměr ve prospěch kremace v ČR na úrovni 77,05 %. V roce 1955 činil tento poměr 19,6 %. Není však jasné, zda do údajů uváděných v této statistice před rokem 1982 jsou zahrnuty i počty kremací na Slovensku.
5) Srov. Eliáš, Vojtěch, Kotrlý, Tomáš (a kol.): Přehled veřejných a neveřejných pohřebišť v ČR, Vyšehrad, Praha 2006. Výsledky probíhajícího výzkumu provozovaných pohřebišť jsou zveřejňovány v mapových službách portálu veřejné správy, http://www.portal.gov.cz.
6) Seznam těchto právnických nebo fyzických osob je zveřejňován na webových stránkách MMR http://www.mmr.cz/ nebo na stránkách Národního ústavu odborného vzdělávání http://www.narodni-kvalifikace.cz/.
7) V pracovněprávním poměru nebo prostřednictvím tzv. technických služeb města podle § 18 odst. 2 ZP.
TOMÁŠ KOTRLÝ
doktorand Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
Poděkování autora
Tento článek finančně podpořila Grantová agentura Univerzity Karlovy v rámci projektu Katolické teologické fakulty UK č. 218/2006 "Výzkum situace národnostních menšin z hlediska zřizování a provozování veřejných pohřebišť v ČR". Podrobněji viz http://www.pohrebiste.cz.
