V prvním díle svého článku (Moderní obec č. 7/200, str. 36-37) jsem se pokusil odpovědět na základní otázky týkající se institucionalizované péče o pozůstalé a s ní souvisejících požadavků na kvalifikaci zaměstnanců provozovatele veřejného pohřebiště. V této závěrečné části chci ukázat na...
V prvním díle svého článku (Moderní obec č. 7/200, str. 36-37) jsem se pokusil odpovědět na základní otázky týkající se institucionalizované péče o pozůstalé a s ní souvisejících požadavků na kvalifikaci zaměstnanců provozovatele veřejného pohřebiště. V této závěrečné části chci ukázat na konkrétním popisu pracovních míst klíčových pracovníků hřbitova, jak v obci dochází k oživení morálních, kulturních a náboženských diferencí mezi lidmi.
ZVLÁŠTNÍ ZPŮSOBY POHŘBÍVÁNÍ
Ve většině evropských zemí, možná jako výsledek zduchovnění křesťanské smrti, se vzdělávání zaměstnanců provozovatele veřejného pohřebiště dlouho neregulovalo. Prohlubování kvalifikace hrobníků komplikovalo také to, že způsoby pohřbívání patřily mezi typické regionální záležitosti. Po devíti zasedáních 28 účastníků z 10 zemí proto vznikla první evropská technická norma o požadavcích na pohřební služby (Funeral Services - Requirements), kterou Evropská komise pro normalizaci přijala 29. srpna 2005. Jako česká technická norma byla schválena o rok později. Evropská norma například definuje nový termín "reburial" a doporučuje provozovatelům veřejných pohřebišť nabízet pozůstalým, kteří ještě nemají vybrané hrobové místo na příslušném pohřebišti, možnost uložit zemřelého do veřejné hrobky na dobu, než je bude možno "znovupohřbít" do vlastního hrobu.
Multietnické hřbitovy, kde by hrobníci mohli pohřbívat například bez rakve, v ČR neexistují. Vzorová správa multikulturního pohřebiště otevřená všem národům, církvím a náboženským společnostem se nachází v hamburském Friedhofu Ohlsdorfu v SRN. Zvlášť dlouhou tradici této otevřenosti tam potvrzují hroby Čínského pohřebního spolku, Japonské kolonie a Německo-baltského hřbitovního bratrstva. Správa multietnického hřbitova umožňuje pohřbívat způsobem odpovídajícím islámskému pohřebnímu rituálu v pohřebním rouchu z bezešvého plátna (kaftan) nahrazujícím rakev.
Ve Velké Británii některé národnostní menšiny prosazují myšlenku lesních hřbitovů, kde jsou lidské pozůstatky pohřbívány v "rakvích" z proutí. Dostupným místem na českých hřbitovech může být například travnatý hřbitov, který současně zajišťuje nejlepší provětrávání hrobu, rozhodující pro správný proces rozkladu lidských ostatků. Pozůstalí by nesměli obléknout zesnulého do šatu z umělých vláken. Kromě nadměrného používání kamene na hřbitovech lze omezit i asfaltování a dláždění a vytvořit plochy zeleně.
Podrobnější pohled na práci českého hrobníka se zetlelými lidskými ostatky ukázal, že je někteří hrobníci neukládají do jamky pod dno hrobu, ale exhumují je a uloží do společného hrobu nebo zpopelní v blízkém krematoriu. V urně tak zpravidla končí, na náklad nového nájemce opuštěného hrobového místa, exhumované lidské ostatky. Je nabíledni, že islámské nebo židovské náboženství takovou praxi zakazuje.
Pohřeb jako obřad nemůže být předmětem žádného evropského zákona o pohřebnictví. Nelze jej však důstojně provést ani na židovském nebo muslimském pohřebišti či v kostele, pokud lidské pozůstatky budou zaměněny nebo zlikvidovány jako biologický odpad. Pietní ochrana osobnosti8) se nevztahuje na nakládání s odebranými částmi těla nebo s potraceným plodem. Občanská společnost, která v 19. a 20. století v českých zemích převzala správu hřbitovů do vlastních rukou, sice umožnila pohřbít na hřbitově lidské pozůstatky delikventů, sebevrahů a nepokřtěných dětí, ale zabránila v pohřbívání lidských plodů po potratu. Drtivou většinou Poslanecká sněmovna v roce 2001 novelou zrušila povinnost pohřbívat lidské plody, kterou obsahoval tehdy schválený zákon o pohřebnictví. Je dovolené a není zákonem o pohřebnictví zakázáno, aby se s mrtvými plody obchodovalo. Vnitřní řád každého zdravotnického zařízení upravuje nakládání s tímto klinickým odpadem.
PROVOZOVÁNÍ CÍRKEVNÍCH POHŘEBIŠŤ
Veřejné pohřebiště na rozdíl od pohřebiště neveřejného nemá být nábožensky legitimováno a snaží se udržet naked public place (veřejný prostor chráněný před vlivem jakéhokoli náboženství). Pozůstalí byli (i v době nesvobody) specifičtí adresáti práv vyplývajících z náboženské svobody, mající právo nejen na církevní pohřeb, ale i na církevní hřbitov. Od roku 2002 stát proto umožnil registrovaným církvím a náboženským společnostem obnovit správu nad vlastními hřbitovy (jejich podíl na celkovém počtu všech pohřebišť dosahuje více než 33 %) a ustanovit na těchto pohřebištích vlastního hrobníka. Nově do této služby ve veřejném zájmu stát neumožnil vstoupit všem právnickým osobám.
Katolická teologická fakulta v roce 2006 identifikovala celkem 10 typů vlastníků pohřebišť (viz graf9)). Vysoký počet a různorodost církevních hřbitovů vyjadřuje charakter české religiózní krajiny. Nutno ovšem dodat, že církevní pozemek, na kterém obec provozuje hřbitov, úřady nakonec odkoupí, zpravidla z pragmatického důvodu, aby mohly čerpat na obnovu svého hřbitova dotaci ze státního rozpočtu. Některé registrované církve a náboženské společnosti o provozování svých hřbitovů projevily zájem a oznámily písemně obci do 30. 6. 2002, že hodlají veřejné pohřebiště provozovat samy. Církev tím převzala odpovědnost za zajištění služby ve veřejném zájmu - provozování pohřebiště. Jde především o kolumbárijní zdi ve sborových budovách církve čs. husitské a v přilehlých stavbách evangelických chrámů.
POHŘBÍVÁNÍ MENŠIN A CIZINCŮ V ČR
Ve shodě s asimilační perspektivou bylo zjištěno, že míra hřbitovní segregace je tím nižší, čím "starší" je etnická skupina (Romové). Naopak "novější" skupiny jsou uzavřenější a mají vyšší počet hrobů na jednom hřbitovním oddělení (cizinci muslimského vyznání), nebo pohřbívají zpravidla na hřbitovech v místě svého původního domova (Ukrajinci, Vietnamci). Nepřítomnost nejstarší generace nejen oslabuje sílu společenské kontroly nad výběrem hrobového místa, ale ovlivňuje také velice nízkou úmrtnost menšiny.
Tradiční česká kritéria pro intencionální, regulérní a pietní uložení zemřelého jedince se nemusí shodovat s těmi, která platí za nejbližšími hranicemi. Proto odpovědnost v případě, že jde o lidské pozůstatky příslušníka cizího státu, padá přímo na český stát. Ten v § 5 zákona o pohřebnictví ukládá provozovateli pohřebiště jednu obecnou povinnost: hrobník tyto pozůstatky nesmí pohřbít, dokud neobdrží souhlas příslušného státu s pohřbením na území České republiky. Provozovatel pohřebiště na tento souhlas musí čekat jeden měsíc od zjištění úmrtí. Teprve potom může pohřbít tyto lidské pozůstatky, avšak pouze uložením do hrobu nebo hrobky v zájmu případné pozdější exhumace a sjednání pohřbení v ČR podle přání osob blízkých nebo převozu do zahraničí. Toto ustanovení lze chápat i jako doklad rovnosti všech lidí, protože základní právo k pohřbení v místě původního domova platí pro všechny bez rozdílu.
NĚKOLIK POZNÁMEK NA ZÁVĚR
Ve dvou částech svého příspěvku jsem nabídl praktické rady, jak uskutečnit a posílit povolání, která jsou dnes považována za nedůstojná a odsouzená k zániku. Nehledal jsem způsoby, jak zapojit rodiny a nejbližší známé zesnulých do péče o hřbitovy. Kopání a otevírání hrobů svépomocí jsem shledal jako nežádoucí. Ani pohřební služby nemají ve své činnosti kopání hrobů. Pokud tuto činnost se souhlasem provozovatele pohřebiště vykonávají, musí mít živnost č. 120 - poskytování technických služeb. Ale nejen to.
Svým skromným dílem jsem chtěl přispět především ke zvládnutí odborných požadavků na danou manuální práci hrobníka z hlediska současného provozování veřejného pohřebiště. Jde o kvalifikační zkoušku podle velmi přesného step-by-step manuálu. V nedávno započatém ověřování odborné způsobilosti hrobníků, na kterém se osobně podílím, jsem hledal předpoklady pro zřízení hřbitova otevřeného pro všechny národnosti, kde by koexistovaly náboženství a kultura. Přestože poklesla frekvence tradičních církevních pohřbů, nelze mezi pozůstalými opomenout objektivně existující komponenty, jakými jsou globalizace, migrace a vzkříšení lokálních komunit na náboženském a etnickém základu.
Závěrečná otázka zní: Jsou obce nebo církve ochotny kvalifikované hrobníky a správce hřbitovů zaměstnat a zaplatit? Podle Sdružení pohřebnictví neexistuje v ČR ziskový hřbitov a dobře placený hrobník. Je na státu, aby zvážil, zda regulované ceny mají na pohřebišti stále své místo, i když často postrádají logiku. U nájmu hrobových míst, kdy cenu za nájem tvoří součet regulované ceny za nájem a smluvní ceny za služby s nájmem spojené, je výsledná cena prakticky neregulovatelná.
Samotná snaha o standardizaci práce hrobníka nemá kladné znaménko, samotné ověřování odborné způsobilosti jeho kvalifikace není pozitivní. Kvalifikovaného hrobníka nezajistí standardizované přezkoušení, ale ctnost "pietas", o jejímž udržování a kultivaci bez přispění náboženství nelze ani uvažovat. Pieta je schopnost dospět k takovým pravidlům na veřejném pohřebišti, která umožní smírné řešení rozporů, pokojné pohřbívání respektující odlišné tradice, zájmy i hodnoty formující postoje a zároveň poskytující elementární záruky svobodného výběru hrobového místa a ochrany důstojnosti mrtvého lidského těla (a to i před narozením). V případě České republiky půjde o proces postupný, relativně pomalý, ale nevratný. Starostové obcí stejně jako zaměstnanci územních samosprávných celků by se na něj měli připravit po všech stránkách.
Poznámky
8) Srov. § 15 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle
§ 95 připravovaného nového návrhu občanského zákoníku, člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo se dozvědět, jak s ní bude naloženo. A dále, dle výše citovaného návrhu, nenarodí-li se dítě živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo (§ 29).
9) Srov. Eliáš, Vojtěch, Kotrlý, Tomáš (a kol.): Přehled veřejných a neveřejných pohřebišť, op. cit., s. 4.
TOMÁŠ KOTRLÝ
doktorand Katolické teologické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze
