Když se v mé stavební firmě kdokoliv - ať už Rom, nebo Čech - uchází o zaměstnání, vždycky ho zařadím do některé z part, které pracují na jednotlivých stavbách. Party mají svá pravidla, která se musí dodržovat, aby jejich členové mohli včas a dobře splnit zadaný úkol. A aby pak taky dostali svoji...
Když se v mé stavební firmě kdokoliv - ať už Rom, nebo Čech - uchází o zaměstnání, vždycky ho zařadím do některé z part, které pracují na jednotlivých stavbách. Party mají svá pravidla, která se musí dodržovat, aby jejich členové mohli včas a dobře splnit zadaný úkol. A aby pak taky dostali svoji odměnu. Nepřizpůsobit se znamená, že parta nováčka nepřijme a její předák mně pak už jenom ohlásí: My takového člověka nechceme. Což respektuji.
Pravda, v běžném životě se nepohybujeme mezi tak jednoznačnými mantinely "splnil" a "nesplnil". Ale i v něm přece musí platit pravidla - psaná, a někdy možná ještě důležitější ta nepsaná. Když jsem kdysi pracoval v bytové komisi města (čtyři roky jsem byl předsedou), snažil jsem se, aby v mezích možností v každém vchodu městského paneláku dostala byt jedna (ale opravdu jen jedna) romská rodina. Přijdou-li Romové mezi Čechy, nemyslete si, že si nevšimnou byť jen zdánlivé maličkosti, jako že soused třeba pěstuje za oknem květiny. A když on, proč ne já? řeknou si. Ale od sousedů přejímají i způsoby chování a morálku. Učí se však taky dodržovat domovní řád. Já jsem v bytové komisi vždy trval na tom, aby každý, kdo jej poruší, musel nést následky a případně byt i opustit.
To samé - a ještě naléhavěji - platí o tom, aby romské děti měly šanci chodit do normální školy. Většina romských dětí v Lysé už školní docházku zvládá bez problémů a nekončí ve zvláštní škole jako dřív. Ale aby poctivě chodily do školy (a dodržovaly pravidla), si zpočátku hlavně u jejich rodičů muselo velmi tvrdě ohlídat město i naše Sdružení romských občanů v Lysé. Ve škole se romské děti mohou naučit lépe žít, vyznávat jiné hodnoty - a vůbec se nově dívat na svět, než jak to obvykle dosud znají z domova.
Vím, že to chce velkou trpělivost a toleranci nejen ze strany obcí, ale hlavně všech občanů. Jenže jinak se situace Romů, která přece není jen jejich problémem, ale celé většinové společnosti, nepohne k lepšímu. Těší mě a zároveň zavazuje, že když jsem byl loni za ODS zvolen do Zastupitelstva města Lysá nad Labem, nehlasovalo pro mě pouze oněch asi čtyři sta místních Romů. Beru to jako potvrzení, že není ani zbytečné mé úsilí ve funkci předsedy Sdružení romských občanů v Lysé, aby Romové a Češi měli k sobě blíž.
Ovšem největšího provinění vůči Romům se nedopouštějí jednotliví občané či obce, nýbrž stát. Dokud legislativa neurčí citelný rozdíl mezi příjmy těch, kteří pracují, a těch, kdo o práci nejeví žádný zájem, bude přežívat mentalita "ať se o nás stát postará". Ale kdo je zdravý a dlouhodobě pobírá vcelku štědrou podporu státu, měl by tuto pomoc vracet. Proč obce více nevyužívají veřejně prospěšných prací? Nejenže by ušetřily a na úklid chodníků, náměstí či návsí by nemusely najímat soukromé firmy. Ale taky by dlouhodobě nezaměstnaným pomohly udržovat (alespoň nějaké) pracovní návyky i vědomí, že existují pravidla.
Přeji čtenářům Moderní obce v roce 2007 hodně zdraví, štěstí a úspěchů. A protože každá obec bude tak bohatá (či chudá), jak budou její občané pracovat, dělejme vše pro to, abychom žili ve stále bohatších obcích, měli k sobě navzájem blíž a ctili jsme a dodržovali jasná pravidla.
Milan Horvát
člen Rady města Lysá nad Labem, předseda místního Sdružení romských občanů,
podnikatel ve stavebnictví,
vyznamenaný 28. října 2006 prezidentem republiky medailí Za zásluhy
