V seriálu článků se budeme zabývat problematikou veřejnoprávních věcných břemen, která souvisí s vedením komunikací, ochranných pásem a jinými věcnými břemeny. Je to tedy oblast úzce spojená s činností obcí a krajů. V prvním díle se budeme věnovat omezení vlastnického práva k nemovitostem na...
V seriálu článků se budeme zabývat problematikou veřejnoprávních věcných břemen, která souvisí s vedením komunikací, ochranných pásem a jinými věcnými břemeny. Je to tedy oblast úzce spojená s činností obcí a krajů. V prvním díle se budeme věnovat omezení vlastnického práva k nemovitostem na základě zákona a na základě rozhodnutí státního orgánu. Poskytneme stručný výklad k institutu tzv. věcných břemen s veřejnoprávním prvkem.
VYVLASTNĚNÍ V PRÁVNÍM STÁTĚ
Nucené odnětí (neboli vyvlastnění v užším smyslu), či omezení vlastnického práva k nemovitostem (které se zahrnuje pod pojem vyvlastnění v širším smyslu), je v právním státě vždy považováno za významný zásah do základních práv člověka, a proto také vždy vyžadovalo a vždy bude vyžadovat přesnou a dostatečnou hmotně právní i procesní úpravu.
S nuceným omezením vlastnického práva se ve svém životě může setkat nejen každý jednotlivec, ale také jakýkoliv územní samosprávný celek1), jehož vlastnické právo (např. k jím vlastněným pozemkům) může být, a velmi často také skutečně je omezováno, ať už přímo na základě zákona nebo na základě správního rozhodnutí některého z příslušných orgánů.
Připomeňme, že v minulém režimu se vždy kladl do popředí veřejný zájem, který jako trumf přebíjel ostatní faktory a umožňoval státu fakticky omezovat práva jednotlivců podle libosti. O to více je dnes důležité řídit se přesným zákonným postupem, požadovaný veřejný zájem správně definovat a v konkrétním správním řízení (pokud toto omezení nenastává přímo ze zákona) použít. Dotčené subjekty by si proto měly být vědomy svého práva celý proces nuceného omezování vlastnického práva dozorovat, aby v případě jakéhokoliv identifikovaného pochybení ze strany orgánů veřejné moci byly schopny zasáhnout a své vlastnické právo účinně bránit.
DVĚ SKUPINY OMEZENÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA
Nucená omezení vlastnického práva lze rozlišit na dvě základní skupiny - samostatné kategorie, vznikající na základě samostatných skutečností2). První lze určit jako tzv. veřejnoprávní omezení vlastnického práva vyplývající ex lege (ze zákona), k jehož vzniku není zapotřebí ani správního rozhodnutí, ani rozhodnutí soudu nebo smluvního konsenzu, a jehož vznik je tedy dán přímo zákonnou normou3). Charakteristickým znakem tohoto veřejnoprávního omezení je, že právo z něho vyplývající není svěřeno konkrétnímu subjektu, ale jsou z něho oprávněny ty subjekty, které splňují zákonem dané předpoklady (např. jsou provozovateli přenosové soustavy ve smyslu zmíněných ustanovení energetického zákona).
Druhou kategorii lze určit jako tzv. věcná břemena zřízená na základě rozhodnutí správního orgánu, resp. na základě správního aktu. V tomto případě se jedná o věcná břemena podřízená režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzniklá zpravidla na základě rámcové úpravy zákona číslo 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vyvlastnění)4). Výsledný obsah takto vzniklého veřejnoprávního věcného břemene lze považovat za obdobný klasickým věcným břemenům, se kterými se občané setkávají např. při nahlížení do katastru nemovitostí.
Oba uvedené instituty mohou být společně zastřešeny pojmem veřejnoprávní věcná břemena, přičemž tento pojem, ač zcela neodpovídá obsahu obou uvedených kategorií, lze jako vhodný užívat v případě, že nechceme rozlišovat mezi omezeními vzniklými na základě zákona a na základě rozhodnutí správního orgánu a k oběma kategoriím se vyjadřujeme souhrnně.
HISTORICKÝ EXKURZ
Pro lepší uchopení a rozlišení obou kategorií lze provést krátký exkurz k historické právní úpravě uvedených institutů, která v našich zemích vznikala v poměrně zdařilé legislativní formě již od poloviny 19. století. Jednou z nejstarších norem upravujících omezení vlastnického práva na základě zákona byl Císařský patent č. 250/1852 ř.z., zákon lesní. Tento patent stanovil celou řadu veřejnoprávních omezení, která byli vlastníci lesů povinni dodržovat (včetně povinnosti lesy udržovat a nerušit). Za všechna je to např. omezení, podle kterého byli vlastníci lesů povinni hospodařit v lese tak, aby nevzniklo nebezpečí lesu sousednímu, že by na něm mohla vzniknout škoda v důsledku povětrnostních podmínek.
Jednou z nejstarších norem upravujících druhou zmíněnou kategorii byl pak např. Císařský patent č. 146/1854 ř.z., Obecný horní zákon (ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1930). Tento zákon pro případ, že nedojde k dohodě mezi dvěma sousedními podnikateli o vzájemné pomoci při hloubení dolů, umožňoval vznik služebnosti5) na základě rozhodnutí správního orgánu (báňského úřadu), kterým bude tato povinnost zakotvena.
SHRNUTÍ
Pokud se vrátíme k současné právní úpravě, lze nastínit možnosti obrany, které se dotčeným subjektům (tj. vlastníkům, jejichž vlastnické právo je prostřednictvím veřejnoprávního věcného břemena omezeno) nabízejí. V případě věcného břemene vzniklého na základě správního rozhodnutí lze odkázat na čl. 63 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Odhlédneme-li od řádných opravných prostředků nabízejících se již v průběhu samotného správního řízení, zákon o vyvlastnění provádí čl. 63 Listiny základních práv a svobod tím způsobem, že stanoví pro soudní řízení ve věci vyvlastnění příslušnost krajského soudu a postup podle občanského soudního řádu (viz § 28 a 30 zákona o vyvlastnění). Komplikovanější situace nastává v případě existence veřejnoprávního věcného břemene zřízeného na základě zákona. Je však obecně nutno konstatovat, že k zániku takového věcného břemene může dojít pouze zrušením zákona, kterým bylo zřízeno. V rámci existujícího a platného zákona je možno kontrolovat a namítat především excesy osob oprávněných z takového věcného břemene, pokud by tyto osoby svá práva zneužívaly nad rámec příslušného zákona.
Poznámky
1) Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jmenuje v článku 99 základní územní samosprávné celky, jimiž jsou obce, a vyšší územní samosprávné celky, jimiž podle původního znění Ústavy mohly být země nebo kraje, zákon č. 176/2001 Sb. pak zpřesnil pouze na kraje.
2) K obdobnému rozlišení na dvě kategorie omezení viz např. Baudyš P. Věcná břemena a veřejnoprávní omezení. Právní rozhledy, 2004, č. 12, s. 67-472.
3) Např. podle § 24 odst. 3 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je provozovatel přenosové soustavy oprávněn vstupovat na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním a provozováním zařízení přenosové soustavy. Obdobně též § 104 odst. 6 zákona číslo 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
4) Zákon definuje pojem »vyvlastnění« jako »odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem«.
5) Úprava obsažená v zákoně č. 946/1811 Sb., Obecný občanský zákoník (OOZ), ve znění platném k 31. prosinci 1934, v úpravě věcných břemen navazovala na tradiční uspořádání a názvosloví, které bylo odvozeno již z římskoprávní doktríny, obsažené v zákoně XII desek a které přetrvalo další období až do přijetí OOZ; § 472 OOZ tak zahajoval hlavu sedmou zákona, nazvanou »O služebnostech«. V pozdějším období se změnila právní terminologie a institut služebností byl nahrazen institutem věcných břemen.
MILAN SCHAGERER
Advokátní kancelář CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ a spol.
Radnice v Pacově.
ILUSTRAČNÍ FOTO: DAGMAR HOFMANOVÁ
