Jedním ze způsobů spolupráce veřejného a privátního sektoru jsou PPP projekty (Public Private Partnership - Partnerství veřejného a soukromého sektoru). O podmínkách širšího uplatnění těchto projektů v České republice jsme hovořili s Ing. Miroslavem Kalousem, náměstkem ministra pro místní rozvoj.
Jsou projekty PPP skutečně záchranou veřejných financí? Můžeme mít díky nim více nemocnic, škol, silnic, zrekonstruovaných brownfieldů apod.?
Veřejné finance zachrání jen jejich racionální a zodpovědné řízení. Otázkou není, co a kolik toho uskutečnit formou PPP, ale co vlastně PPP skutečně je. Obávám, že je to pouze pojem bez obsahu. Fikce, která vznikla v důsledku nedostatku veřejných a přetlaku privátních finančních zdrojů, která má legitimizovat další zadlužování veřejných rozpočtů.
To, že bychom chtěli více a lepší veřejné služby, víme všichni. Otázkou je, co a v jakém čase si opravdu můžeme dovolit. O tom, kdy je PPP dobrý nápad, by mělo rozhodovat hlavně to, zda uskutečněný projekt bude mít reálně vyčíslitelnou přidanou hodnotu. Podíl veřejných zdrojů na jejím zajištění - byť formou projektů PPP - je vědomé vytváření dluhu s dlouhodobou splatností. V takovém případě nejde o záchranu veřejných financí, ale o útok na ně.
Co brání širšímu rozšíření PPP v ČR? Legislativa, nedostatek zkušeností?
Spíš bych řekl, že je to racionální úvaha zadavatelů při srovnání výnosů, nákladů a souvisejících rizik. Tam, kde funguje ekonomika projektu, privátní sektor podniká, o PPP nikdo nemluví. Brownfieldy nejen v Praze, ale i v jiných městech jsou toho dokladem.
Téma PPP se zužuje jen na případy, kde ekonomika nefunguje a důležitým aspektem pro rozhodování o ceně za službu je její sociální únosnost nebo jiný politický vliv. Zákon o zadávání veřejných zakázek a koncesní zákon jsou dostatečným legislativním rámcem pro realizaci jakéhokoli projektu. Zkušenosti z jiných evropských států máme. Dobré, ty se prezentují, špatné, o těch se moc nemluví.
Často se uvádí jako pozitivní příklad Velká Británie. V čem se od ní můžeme poučit?
Skutečně, výraz PPP k nám přišel z EU a jeho historie sahá až do 80. let minulého století. Anglie je zemí, která je v této souvislosti často uváděna jako příklad. Bohužel konkrétních zkušeností z EU ale moc dostupných není. To logicky vyplývá z toho, že PPP je v podstatě individuální obchodní vztah, jehož aspekty se mohou výrazně lišit případ od případu. A nejvíc skutečně záleží na rozhodnutí zadavatele, jak je ochoten do budoucna zadlužit veřejný rozpočet.
I tam se ale objevují projekty, které nebyly zrovna úspěšné. Například londýnské metro. Společnost Metronet, která vyhrála výběrové řízení na opravu a údržbu infrastruktury, vyhlásila v letošním roce úpadek. Příjmy z poplatků v nasmlouvané výši jí nestačily na krytí nákladů spojených s realizací služby. Typickým neúspěšným projektem je Eurotunel. V tomto případě došel ještě dále, provoz museli převzít věřitelé.
Která rizika PPP vnímají komunální politici a soukromí investoři nejvíce?
Soukromý partner nese naprosto stejná podnikatelská rizika, jako když podniká na svůj účet. Pokud některá rizika podcení, projekt nevyjde a on prodělá. V případě projektu PPP naopak větší riziko neúspěchu nese veřejný subjekt, protože on bude muset službu, která případně nebude fungovat, zajistit jinak.
U dlouhodobě nastaveného vztahu může být problém už jen samotná výměna obchodního partnera. A v případě majetkového propojení může být takový krok téměř neuskutečnitelný nebo jen za neúměrně vysokou cenu. A protože jde většinou o exkluzivní oblasti působení, rukojmím jsou občané. Ti mohou výrazně doplatit na to, že si někdo špatně spočítal třeba daňové aspekty projektu na 20 let dopředu.
Je veřejná správa připravena poskytnout soukromým investorům záruky, které tento způsob financování vyžaduje?
Jakákoli obchodní společnost je založena kvůli tvorbě zisku. Investuje-li peníze, chce svoji investici kapitálově zhodnotit. Z toho také logicky plyne, že ne vždy musí být za srovnatelných kvalitativních parametrů soukromý sektor levnější než veřejný.
Naopak stát, kraje a obce jsou ti, kteří mu případně zhodnocení svých prostředků umožní, a zárukou je uzavřená smlouva. Z hlediska jistoty návratnosti investice jsou pak nejlepším obchodním partnerem. Osobně bych si přál, aby ve všech projektech, které budou realizovány formou PPP, naopak soukromý partner byl schopen poskytnout záruky pro případ, kdy nebude schopen dostát svým závazkům.
Co doporučujete zastupitelstvu města, které se rozhodne pro PPP projekt?
Zastupitelé by měli vědět, co chtějí a jakou cenu jsou ochotni za to zaplatit. Současně si musí udělat rizikovou analýzu PPP projektu. Nesmějí se spoléhat na to, že město vlastně nic neinvestuje, tudíž nemá co ztratit. To je fatální omyl, jehož důsledky mohou být nedozírné.
Současně si zastupitelé musejí uvědomit, jaký faktický vliv budou mít v budoucnu na tvorbu ceny poskytované služby. To, že ji budou možná schvalovat, ještě neznamená, že budou schopni reálně ovlivnit její výši.
A samozřejmě měli by dohlídnout na kritéria výběru koncesionáře. Nejlevnější cena za službu nemusí být vždy skutečnou výhrou. Neměli by také zapomenout na právní zajištění svého postavení, například na předkupní právo k nemovitostem a k zázemí nezbytnému pro pokračování projektu.
Ministerstvo pro místní rozvoj pořádá v regionech na téma PPP projektů řadu seminářů. Co si od toho slibujete?
Doposud se o PPP projektech hovořilo jen v obecné rovině. V současné době už máme zákon o zadávání veřejných zakázek a koncesní zákon. Tyto dvě normy, jejichž garantem je ministerstvo pro místní rozvoj, umožňují větší využití soukromých prostředků při zajišťování veřejných služeb. Zástupcům samospráv proto vysvětlujeme, v čem spočívají největší rizika spolupráce veřejného a soukromého sektoru, jak je lze případně eliminovat apod. Jsme připraveni jim poradit či pomoci. Konečné rozhodnutí, zda mají do projektů PPP jít, či nikoli, je ale na nich.
LÝDIA STOUPOVÁ
