Mgr. Petr Sedláček, předseda Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska (SHS ČMS) a místostarosta Kroměříže nám již před dvěma roky v rozhovoru řekl, že je nutné stabilizovat Program regenerace městských památkových rezervací (MPR) a městských památkových zón (MPZ) a jeho zdroje, aby se prostředky do památek staly přímými výdaji státního roz- počtu a nemuselo se o ně každý rok bojovat. Tento podnětný záměr se však dosud nepodařilo prosadit.
Co tomu podle vás brání?
Přesto, že tato myšlenka má svou logiku a jsem stále přesvědčen, že je dobrá, není asi reálné ji nyní prosadit. Podobně logických a oprávněných nároků by asi bylo více, a není možné proto uplatňovat takovou změnu izolovaně. Důležité ale je nadále situaci kolem zákona o státním rozpočtu sledovat, aby nám neunikla příležitost takovou změnu prosadit. Nyní máme ale jinou reálnou možnost - připomínat stávající vládě, že si dala do svého programového prohlášení závazek zajistit pro resort kultury 1 % ze státního rozpočtu. Dnešní ekonomická situace si asi vyžádá přehodnotit mnoho záměrů, ale nesmíme se vzdávat předem. Za stávajícího vedení ministerstva kultury máme totiž alespoň záruku v tom, že pokud dostane potřebné prostředky, na památky se nezapomene.
Při přípravě protikrizových opatření zaznívají hlasy, že stát by měl dát více prostředků třeba na opravy památek. Nebude to nakonec tak, že peněz na opravy památek bude v důsledku krize ještě méně než dosud?
Já doufám, že ne. Skutečně zaznívá, že jednou z možností boje proti finanční krizi jsou státní investice například do infrastruktury. A v tomto smyslu jsou památky pro náš stát a jeho ekonomiku jednou ze základních možností, jak dát práci našim firmám ve stavebnictví a jak oživit cestovní ruch, zaměřený na domácí, ale hlavně zahraniční turisty. A na rozdíl od mnoha populistických opatření typu různých dávek a úlev jsou investované do památek prostředky, které by stát musel dřív nebo později vynaložit stejně.
Díky programu regenerace je mnoho městských památkových rezervací a zón pýchou měst. Kolik to dosud stálo stát a kolik města, případně ostatní subjekty? Jaký objem prostředků by byl zapotřebí, aby mohly být regenerovány všechny rezervace a zóny?
V tuto chvíli mám k dispozici údaje za roky 1993-2007. Za tuto dobu bylo v programu regenerace poskytnuto ze státních prostředků téměř 3,4 miliardy korun, které byly použity na 9696 akcí s celkovými náklady ve výši téměř 10 miliard korun. Z těchto údajů je vidět, že města a ostatní vlastníci památek přidávají ke státním prostředkům vlastní zdroje a dokonce těch nestátních peněz je výrazně více než těch, které jdou ze státního rozpočtu. Regenerace památkových rezervací a zón bude probíhat i v dalších letech. Je to v podstatě nekonečná práce a vnitřní zadluženost zejména velkých objektů a areálů - kostelů, klášterů, hradů a zámků včetně jejich parků a hospodářských zázemí je stále veliká. Ale pro dokreslení situace ještě uvedu dvě čísla. Letos může být z programu regenerace poskytnuto 150 milionů korun, ale požadavky měst byly v celkové výši téměř 1,5 miliardy korun.
Které zásadní rozdíly spatřujete v přístupu státu k financování regenerace městských památkových území u nás a například v Německu, Rakousku, Francii, Itálii atd.?
Ze zkušeností, které získávám nejen na svých soukromých cestách, ale především na studijních cestách našeho sdružení, musím konstatovat několik zásadních rozdílů. V "normálních" státech kolem nás nedošlo k tak razantnímu přerušení péče o památky jako u nás za socialismu, ani k přerušení jejich využívání, nebo dokonce k naprosto nesmyslnému využívání k jiným - nevhodným účelům. Málokde je takový podíl památek ve vlastnictví státu nebo místních samospráv, což vyžaduje výrazně větší podíl veřejných financí na jejich údržbu. Soukromí vlastníci (včetně církví) v zahraničí počítají se zvýšenými náklady na údržbu památek a případný příspěvek z veřejných zdrojů je pro ně vítaným přilepšením a ne nutnou podmínkou pro zajištění péče o jejich majetek. Stále ještě u nás není považováno za normální, že omezení vlastníka jsou kompenzována různými příspěvky nebo úlevami a že se hledají takové kompromisy, které zachovají památkovou hodnotu a přitom umožní vlastníkovi objekt využívat pro jeho potřebu.
Do prestižní soutěže o nejlepší přípravu a realizaci Programu regeneraci městské památkové rezervace a zóny se zapojují i kraje. Jak byste si představoval roli krajské samosprávy v péči o památky a historická sídla a jaká je skutečnost?
Program i soutěž o jeho nejlepší realizaci jsou o několik let starší než kraje. Proto je dnes zapojení krajů do tohoto procesu možné v podstatě jen na základě dobrovolného přístupu v rámci "zúřadování" prostředků programu. Ministerstvo kultury posílá peníze krajům formou účelové dotace pro konkrétní rezervace a zóny a vlastníci dostávají příspěvek z programu regenerace prostřednictvím rozpočtu příslušného kraje (a krajský úřad zajišťuje následnou kontrolu využití prostředků). Druhou možností je využít krajské kolo soutěže k ocenění soutěžících měst a krajského vítěze v rámci vlastní prezentace kraje. A co se týká péče krajů o památky na jejich území, je to asi stejné jako u měst - každý má jiné možnosti, jiné potřeby a priority.
Je úroveň letošní soutěže v něčem odlišná od minulého ročníku?
Ani letos nebylo vůbec jednoduché vyhodnotit soutěž a vybrat ze 14 krajských vítězů ty tři, kteří získají čestné uznání a už vůbec ne toho jediného vítěze. Každoročně se mezi krajskými vítězi objevují kromě stabilních účastníků a vítězů i mnozí nováčci v soutěži (ale ne v programu regenerace), kteří dokazují, že je stále více měst, která dosáhla stavu, kdy mohou prezentovat výrazný úspěch v regeneraci historického jádra. V tom není letošní soutěž jiná proti loňskému roku.
Spíše bych řekl, že ke změně dochází postupně. Zřejmě i kvůli nižším příspěvkům z programu regenerace už se neuskutečňuje tolik velkých jednorázových akcí, ale města kladou důraz na systematickou a dlouhodobou práci, která přináší své výsledky.
Zúčastnili jste se přípravy návrhu nového památkového zákona? Čeho se týkaly vaše připomínky a byly vůbec ministerstvem kultury akceptovány?
Přípravu nového památkového zákona sledujeme, sdružení podávalo několik připomínek a podnětů, zejména ve věci péče o nemovité kulturní památky. Naše zkušenosti ukazují, že dnes je proces památkové péče příliš volný a obecný, co se týká předvídatelnosti rozhodnutí kompetentních úředníků. Není možné zákonem pamatovat na všechny možné situace, které může život přinést. Ale na druhou stranu je nešťastné, pokud totožné (nebo velmi podobné) případy jsou různými úřady rozhodovány protichůdně. V této věci jsme navrhovali jednu zásadní změnu - zavedení institutu "autorizovaného památkáře", který by byl postaven na roveň stávajících orgánů památkové péče na obcích s rozšířenou působností.
Náš návrh sice nebyl přijat, ale pro nás je důležité, že je tomuto problému věnována pozornost s cílem zajistit, aby nový památkový zákon zvýšil míru předvídatelnos- ti rozhodnutí státních orgánů a snížil subjektivitu rozhodování úředníků památkové péče.
LÝDIA STOUPOVÁ
