I když obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích nepředstavují zásadní problém z hlediska svého normativního obsahu, lze v nich objevit ustanovení, která mohou vyvolat polemické názory.Mezi významné sporné záležitosti náleží problematika ukládání sankcí obcemi,...
I když obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích nepředstavují zásadní problém z hlediska svého normativního obsahu, lze v nich objevit ustanovení, která mohou vyvolat polemické názory.
Mezi významné sporné záležitosti náleží problematika ukládání sankcí obcemi, resp. obecními úřady, za nesplnění povinností nepeněžité povahy, které jsou stanoveny příslušnými obecně závaznými vyhláškami o místních poplatcích.
Zvláštní předpisy
Konkrétně je nutné blíže specifikovat, zda lze aplikovat ustanovení § 37 a § 37a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, i v řízení o místních poplatcích, kdy jsou povinnosti nepeněžitého charakteru uloženy obecně závaznou vyhláškou.
Obce vydávají obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích na základě ústavního zmocnění uvedeném v ustanovení čl. 104 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava). Ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), kdy daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je tím nezbytným zákonným základem pro vydávání příslušných obecně závazných vyhlášek zákon ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o místních poplatcích).
Podle § 13 zákona o místních poplatcích platí v řízení ve věcech poplatků zvláštní předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Tímto zvláštním předpisem je zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků). Tento zákon je sice uveden pouze v poznámce pod čarou, která není součástí právního předpisu (a tedy nemá právně závaznou povahu)1), nicméně s ohledem na § 1 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků postupují podle tohoto zákona mj. i orgány obcí věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (poplatků). Řízení o poplatcích vykonává podle § 14 odst. 3 zákona o místních poplatcích obecní úřad, přičemž podle § 15 zákona o místních poplatcích působnost stanovená obecnímu úřadu podle tohoto zákona je výkonem přenesené působnosti.
Ohlašovací povinnost
Ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích obec ve vyhlášce upraví podrobnosti vybírání místních poplatků, mj. i ohlašovací povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti. Toto ustanovení koresponduje s ustanovením § 33 odst. 15 zákona o správě daní a poplatků: "Je-li správcem daně orgán obce, může podle místních podmínek zde stanovenou registrační povinnost daňových subjektů vhodně omezit jak co do okruhu daňových subjektů, tak co do okruhu jimi uváděných skutečností."
Podle § 37 zákona o správě daní a poplatků může správce poplatku tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního daňového zákona nebo uloženou rozhodnutím podle tohoto zákona, opakovaně uložit pokutu až do celkové výše 2 000 000 Kč. Zvláštním daňovým zákonem pro účely ustanovení § 37 zákona o správě daní a poplatků lze rozumět zákon o místních poplatcích. Byť konkrétní povinnost nepeněžitého charakteru je stanovena obecně závaznou vyhláškou o místních poplatcích a nikoliv zákonem o místních poplatcích, je nutné zdůraznit, že bez existence zákona o místních poplatcích by obec nemohla (na rozdíl od většiny jiných obecně závazných vyhlášek "nefiskálního charakteru") příslušnou obecně závaznou vyhlášku (právě s ohledem na výše uvedené ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny) vydat. Obecně závazná vyhláška o místních poplatcích, jakožto primární právní předpis (praeter legem) slouží k normotvornému naplnění zákona o místních poplatcích v konkrétních podmínkách dané obce, přičemž obec je povinna respektovat v souladu s čl. 104 odst. 3 Ústavy meze stanovené tímto zákonem.
Porušení povinností nepeněžitého charakteru stanovené obecně závaznou vyhláškou o místních poplatcích je zároveň i "nepřímým" porušením příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích, byť velmi obecně formulovaných. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.
Je-li tedy obecně závazná vyhláška o místních poplatcích normativním naplněním zákona o místních poplatcích, mají povinnosti stanovené tímto primárním právním předpisem obce v příslušném okruhu samostatné působnosti obce svůj zákonný základ především v zákoně o místních poplatcích.
Pokud zákon o místních poplatcích nestanoví jinak, je nutné na řízení ve věcech místních poplatků aplikovat přiměřeně zákon o správě daní a poplatků, tedy i jeho ustanovení § 37 a § 37a. Ostatně i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí, sp. zn.: Rc 120 21 Cdo 1262/98, konstatoval, že ukládání pokut za nedodržení povinností při placení místních poplatků se řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Je však nezbytné zdůraznit, že uvedená horní hranice pokuty (2 mil. Kč) za nesplnění povinnosti nepeněžitého charakteru je vzhledem k reálné výši místních poplatků zcela neaplikovatelná. Podle § 37 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků musí správce poplatku (tj. obecní úřad) při ukládání pokut zejména přihlédnout k závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání.
Vyměření dlužných částek
K dalším sporným záležitostem patří ustanovení, která se týkají vyměření dlužných částek místních poplatků. Zákon o místních poplatcích v § 12 stanoví: "Pokud poplatník nesplní svoji oznamovací (poplatkovou) povinnost určenou obecně závaznou vyhláškou obce, lze dlužné částky vyměřit do tří let od konce kalendářního roku, ve kterém oznamovací (poplatková) povinnost vznikla. Pro ostatní promlčecí lhůty platí zvláštní předpisy." Některé obce, zřejmě inspirovány nejrůznějšími vzory obecně závazných vyhlášek o místních poplatcích2) zapracovávají i následující formulaci typu: "Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření poplatku nebo jeho dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven."3) Domnívám se, že podobná ustanovení jsou v rozporu se zákonem o místních poplatcích.
Zákon o místních poplatcích v § 12 zakotvuje speciální úpravu prekluzívní lhůty, ve které lze místní poplatek vyměřit, resp. i doměřit. Ustanovení obdobné § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků proto nelze použít, neboť v tomto případě má při aplikaci předmětných ustanovení přednost zákon o místních poplatcích. Tedy po uplynutí tříleté lhůty počítané od konce kalendářního roku, ve kterém oznamovací (poplatková) povinnost vznikla, nelze poplatek poplatníkovi vyměřit, resp. i doměřit vzhledem k prekluzi (zániku) tohoto práva správce poplatku.4) Lhůtami uvedenými ve druhé větě v § 12 zákona o místních poplatcích - "Pro ostatní promlčecí lhůty platí zvláštní předpisy." - lze rozumět takové lhůty, které jsou uvedeny v ustanovení § 70 zákona o správě daní a poplatků, které upravuje promlčení práva vymáhat daňové, resp. poplatkové nedoplatky. Jako do jisté míry matoucí a nadbytečné však lze označit slovo "ostatní" ve výše uvedené větě, které může vzbuzovat představu, že lhůta uvedená v první větě § 12 zákona o místních poplatcích má povahu lhůty promlčecí, nikoliv prekluzívní.
Poznámky:
1) Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 je posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení.
2) Ke vzorům v oblasti místních poplatků lze uvést publikaci - Jirásková Z., Šneberková A.: Vzorová obecně závazná vyhláška o místních poplatcích s komentářem, E. I. A. - Ekonomická a informační agentura, Hradec Králové 1997.
3) K tomu autorky publikace uvedené v pozn. č. 2 v komentáři na str. 45 dodávají, že vyměřit a doměřit poplatek však lze nejpozději do deseti let od konce kalendářního roku, ve kterém vznikla poplatková povinnost. Zřejmě plně vycházejí ze znění § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto lhůty v této publikaci považují za promlčecí a nikoliv prekluzívní.
4) V publikaci Jirásková Z., Šneberková A.: Místní poplatky v praxi, 2. doplněné a aktualizované vydání, POLYGON, Praha 2002, na str. 68 již autorky nepřipouštějí na rozdíl od své původní práce uvedené v pozn. č. 2 možnost prodloužit tříletou lhůtu pro vyměření poplatku, a to vzhledem k jeho prekluzi.
Jan Břeň
právník
