Institut vykázání násilníků z domu policisté loni na území celé ČR uplatnili v 862 případech, přitom jen na území severní Moravy 252krát. S čím se policisté setkávají při řešení případů domácího násilí, o tom jsme hovořili s vrchním komisařem odboru pořádkové a železniční policie Správy Severomoravského kraje, kapitánem Ing. Miroslavem Pechem.
Čím to je, že právě na severu Moravy je tolik případů domácího násilí, kdy policisté museli přikročit k razantnímu kroku a násilníka vykázat z bytu?
Bylo by zavádějící odkazovat se na sociální strukturu obyvatel, protože i v dalších regionech republiky je složení obdobné. Podle mne může být vysvětlením spíše přístup policie k řešení tohoto palčivého problému. Dokázali jsme v dostatečném předstihu proškolit policisty a připravit pro ně podpůrné materiály. Příkladem je Karvinsko, kde si propracovali výbornou metodiku, i Ostrava. Místní policisté dokážou případy domácího násilí kvalifikovaně rozeznat a zvládají zákroky i v mnohdy hodně emočně vypjatých situacích. Za útoky často stojí alkohol, násilník mnohdy drží partnerku v šachu ujišťováním, že si za bití může vlastně sama, protože něco neudělala tak dobře, jak měla. Týraná osoba se stává sociálně izolovanou, zpravidla ani není schopna postavit se útokům, řešit situaci a svou lidskou důstojnost.
Jak lze rozlišit incidenty v soukromí, běžnou hádku "po italsku", od vážných případů domácího násilí?
Domácí násilí má čtyři základní rysy. Děje se mezi blízkými osobami, je pácháno v soukromí, útoky se stupňují a hlavně, role násilníka a oběti se nemění. Třeba známý film Válka Roseových určitě není příkladem domácího násilí. Zasahující policejní hlídka se musí umět rychle zorientovat v situaci a posoudit, jde-li o jednorázový incident, nebo zda už se jedná o domácí násilí. Naším úkolem je chránit ohroženou osobu i v případech, kdy sama není schopna situaci následně řešit podáním návrhu na předběžné opatření, nebo odchodem od násilné osoby. Domácí násilí zasahuje do nejintimnějších lidských vztahů. Je to složitý a hluboký problém - vztahy mezi násilníkem a obětí jsou dlouhodobé, existují zde silné ekonomické vazby, jsou tady děti, společní přátelé, vliv širší rodiny a její zvyklosti.
Mají případy domácího násilí zvláštnosti, které se při jiné trestné činnosti nevyskytují?
Setkáváme se s případy, kdy se v době desetidenního vykázání z bytu oběť s násilníkem dál stýká, třeba v restauraci. V Ostravě máme případ muže, který byl vykázán z domu už popáté. Věřte, že je i pro policisty docela frustrující, když případ konkrétní rodiny nespěje k vyřešení. Také se občas stává, že ohrožená osoba chce zkrátit dobu vykázání partnera, věří, že už k dalšímu útoku z jeho strany nedojde.
Jak reagují na vykázání z bytu samotní násilníci?
Ve většině případů jsou překvapeni a zaskočeni. Doposud totiž platilo, že tím, kdo odcházel z bytu - třeba k rodičům, nebo kamarádce - byla ohrožená osoba. To se nyní zásadním způsobem změnilo. Až v deseti procentech případů se vykázané osoby odvolávají, hrozí advokátem, ale jen mizivé procento těchto odvolání je oprávněných. I to svědčí o dobré práci policistů.
A reakce ohrožených osob?
Je na nich patrná úleva. V komplikované situaci se objevil někdo, kdo je ochoten vyslechnout je a případně jim zajistit na určitou dobu bezpečí a klid. To je pro zhodnocení situace a zvážení dalšího postupu velmi důležité. Je to doba, kdy ohroženou osobu kontaktují pracovníci intervenčních center a nabízejí jí další pomoc. Jejich úloha je v této fázi podstatná a my si jejich práce skutečně velmi vážíme. Spolupráce policie a intervenčních center je určitě žádoucí a vhodně se doplňuje.
Co vás osobně u případů domácího násilí nejvíce překvapilo?
Donedávna jsem si neuvědomoval, jak závažný problém to může být. Nejde jen o žalostnou situaci obětí domácího násilí, ale také vliv na jejich okolí, na rodinu, přátele i spolupracovníky. Ti všichni jsou situací velmi stresováni. Měl jsem příležitost konzultovat problematiku násilí s kolegy z policejních sborů zemí Evropské unie a zjistil jsem, že všichni řešíme velmi obdobné problémy. Chování obou stran konfliktu je v podstatě stejné, jen s určitými odlišnostmi. Třeba v Itálii mají problém s pomocí obětem domácího násilí v hluboce věřících rodinách. Naproti tomu v jiných zemích jsou krůček před námi. Třeba v Německu byla uzákoněna ochrana proti tzv. stalkingu, tj. opakovanému dlouhodobému obtěžování jiné osoby nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Ve Švédsku zase existuje program pro pomoc a práci s násilnými osobami. To jsou věci, které nás teprve čekají. Každopádně bych rád vyjádřil poděkování všem policistům, kteří pomáhají obětem domácího násilí. Určitě si ho zaslouží.
ALENA KIEDROŇOVÁ
