Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen ZSDP) je pro mnoho obcí velkou neznámou. Často je bohužel pokládán za záležitost pouze finančních úřadů. Zvláště obce, které nemají z různých důvodů dostatečně odborně vybavený personál, v podstatě tento předpis ignorují a ve všech...
Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen ZSDP) je pro mnoho obcí velkou neznámou. Často je bohužel pokládán za záležitost pouze finančních úřadů. Zvláště obce, které nemají z různých důvodů dostatečně odborně vybavený personál, v podstatě tento předpis ignorují a ve všech případech se upínají na zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen SŘ).
Tato chyba může obci citelně snížit příjmy a vzhledem k povinnostem při správě majetku, novým podmínkám pro vybírání a správu pokut obcí dle zákona č. 128/2000 Sb. (nový zákon o obcích) a možnostem kontroly postupu obcí ze strany okresních úřadů také přivodit další nepříjemnosti.
Je tedy nutno položit si otázku, ve kterých případech postupují obce podle ZSDP?
SPRÁVA POPLATKŮ
Poplatky podléhají stejnému režimu jako daně. Kdykoliv se v ZSDP mluví o dani, daňovém nedoplatku či daňovém dlužníkovi, automaticky je tím myšlen i poplatek, nedoplatek na poplatku atd. Paragraf 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků totiž definuje tzv. legislativní zkratku "daň", pod kterou spadají: "daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a částky neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (...), které jsou příjmem" veřejných rozpočtů.
Nutno ovšem dodat, že ne všechny daňové příjmy obec také spravuje. Naopak, většinu příjmů dostává z daní, které jsou jí rozpočtově určeny, ale spravovány finančními úřady. Takové daně pochopitelně obec nemůže kontrolovat, vybírat či vymáhat.
Obec je v postavení správce daně jen tam, kde splňuje podmínku § 1 odst. 3 ZSDP. Ten stanoví, že "podle tohoto zákona postupují územní finanční orgány (...) jakož i orgány obcí v České republice věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (dále jen "správce daně")". Bude-li používán termín správce daně, je tím myšlena obec za těchto podmínek.
Zákon č. 565/1990 Sb. (zákon o místních poplatcích), případně č. 125/1997 Sb. (zákon o odpadech) a další přepisy stanoví, jaké místní poplatky obec do svého rozpočtu vybírá. Připomeňme, že úprava místních poplatků má být v budoucnu nahrazena zákonem o místních daních.
V případě těchto poplatků postupují obce v celém řízení dle ZSDP, čili vykonávají správu daní, čímž se rozumí činnosti dle § 1 odst. 2: "...činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vy-účtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době".
Při správě poplatků se bude vyměřování, kontrola a jednání s plátci či poplatníky poplatků (poplatník je ten, kdo je povinen daň či poplatek zaplatit a plátce ten, kdo je povinen vybranou daň odvést příslušnému správci daně) a všechny další úkony řídit ZSDP.
POKUTY
Dalším příjmem, který bude do budoucna obcemi vybírán a vymáhán podle ZSDP, jsou pokuty (viz § 1 odst. 4): "Je-li zvláštním zákonem orgánu uvedenému v odstavci 1 svěřeno vybírání odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále neuvedených v odstavci 1" a pokud jsou tyto příjmy odváděny "...do územních rozpočtů a fondů, postupuje se při jejich placení i vymáhání podle části šesté tohoto zákona, s výjimkou ustanovení § 63 odst. 2 až 6 (ustanovení o vyměřování a placení penále), § 67-69 (zálohy na daň, zvýšení daně, vybírání daně srážkou), § 71 a § 72 (daňové zástavní právo)". Při postupu podle části šesté se použijí i ustanovení ostatních částí zákona, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná. Ostatní části se použijí především tehdy, bude-li obec potřebovat k zajištění úspěšného vymáhání součinnost třetích subjektů, svědecké výpovědi apod.
Obce jsou ustanoveními dalších zákonů, především podle § 52-§ 53 zákona o přestupcích a § 56-§ 58 nového zákona o obcích, zmocněny k projednávání přestupků a k ukládání pokut ve správním řízení a tyto pokuty jsou příjmem rozpočtu obce (§ 13 odst. 3 zákona č. 200/1990 a § 59 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb.).
Paragraf 147 odst. 3 nového zákona o obcích říká, že obec vybírá a vymáhá pokuty podle zvláštního zákona. Toto výslovné zmocnění dosavadní zákon o obcích č. 367/1990 Sb. neobsahoval. Jelikož citované ustanovení nemluví o "pokutách dle tohoto zákona", je nutno dospět k názoru, že všechny pokuty, které obec bude po datu účinnosti nového zákona o obcích vybírat a vymáhat, bude vybírat a vymáhat dle zákona o správě daní a poplatků.
V tomto případě ovšem postupují obce dle části šesté (případně dalších) ZSDP až při vymáhání nedoplatků. V řízení o uložení pokuty postupuje obec podle zákona o správním řízení.
ZÁKLADNÍ ZÁSADY
Zákon o správě daní a poplatků je procesní předpis, který upravuje pravidla, vymezuje vztah správce daně, poplatníků a dalších daňových subjektů zúčastněných na daňovém řízení. Nebyl k němu vydán prováděcí předpis, ale některé jeho části jsou vykládány v pokynech Ministerstva financí řady D. Je třeba upozornit, že tyto pokyny nejsou obecně závaznými předpisy a nelze se jich dovolávat jako podkladu rozhodnutí. Ohledně základních zásad daňového řízení byli autoři zákona velmi vstřícní a umístnili je přehledně do § 2, který je také tak nazván. Tato ustanovení nelze než doporučit k podrobnému studiu, neboť jsou daňovými subjekty hojně využívána při odůvodnění opravných prostředků.
Tak jako pro každou rozhodovací činnost i pro řízení dle tohoto zákona potřebuje obec informace. Možnosti získávat informace jsou pro obec postupující dle ZSDP podstatně širší než v řízení podle SŘ. Nabízejí se v podstatě tři základní prameny:
Prvním je součinnost správců daní, zejména na základě § 5 zákona, která umožňuje pověřit jiného správce daně provedením určitého úkonu (např. výslechu svědka), případně získat od dalších správců daní informace (např. o účtech dlužníka, majetku, pobytu atd.).
Zvláště je nutno upozornit na možnost zjistit, zda u jiných správců daně nemá dotyčný daňový subjekt evidován přeplatek. Ten může být následně převeden na úhradu daňového nedoplatku, evidovaného obcí jako správce daně. Velmi výhodný je tento způsob u těch subjektů, kterým finanční úřady pravidelně vrací přeplatky na spotřebních daních nebo na dani z přidané hodnoty (DPH).
Druhým pramenem je součinnost třetích osob podle § 34, které jsou povinny poskytovat údaje ze svých evidencí a další důkazní prostředky v rozsahu zde uvedeném. Třetím jsou výslechy svědků a přezvědných osob a možnost vyžádat si znalecký posudek.
Posledně jmenovaný institut si zaslouží pozornost už pro svou neobvyklost. Zatímco institut svědka jako osoby vypovídající o tom, co vlastními smysly vnímala, se s drobnými obměnami vyskytuje ve většině procesních předpisů, přezvědná osoba je svého typu právním unikátem. Jde o osobu, vypovídající o svých povšechných znalostech o daňovém subjektu či určitém oboru činnosti.
V souvislosti s informacemi je nutno připomenout, že všichni, kdo jsou jakkoliv zúčastněni na daňovém řízení, jsou zavázáni mlčenlivostí pod pokutou až 500 000 Kč. Neplatí to pro daňový subjekt, který může volně mluvit o skutečnostech, jež se dozvěděl při řízení o vlastní věci (§ 2 odst. 5 a § 24 ZSDP).
Důkazní břemeno při daňovém řízení nese v mnoha případech daňový subjekt, čímž se podstatně snižují nároky na dokazování ze strany správce daně. Ve vyměřovacím řízení dokonce hrozí daňovému subjektu, který na výzvu nepodá dostatečné důkazy o výši své daňové povinnosti, vyměření daňové povinnosti podle pomůcek, které může, např. u poplatku ze vstupného, najít své užití i u obcí.
DAŇOVÁ KONTROLA
Kontrola vybíraných poplatků probíhá dle ustanovení o daňové kontrole (§ 16 ZSDP). To je zvláště důležité tam, kde je podezření, že poskytované údaje nejsou pravdivé či úplné (např. plátci poplatku ze vstupného poskytují nepravdivé údaje o počtu návštěvníků akce nebo je neposkytují vůbec). I v případě poplatků je možno použít institut pomůcek jako způsobu stanovení daňové povinnosti, pokud nebude možno vyměřit poplatek na základě skutečného stavu.
Při zajišťování předmětných pohledávek lze využít instituty určené pro zajištění daně (§ 71), případně zástavního práva (§ 72). Při vybírání a správě pokut jsou ovšem tyto instituty vyloučeny (§ 1 odst. 4).
Je nutno dbát, aby náležitosti rozhodnutí, jejich doručení, určení lhůt a další skutečnosti byly v plném souladu s ustanoveními zákona.
Vymáhání nedoplatků nastupuje v případě, že daňová povinnost nebo pokuta není splněna ve lhůtě splatnosti.
Na rozdíl od správního řádu je k dispozici širší spektrum způsobů výkonů exekuce, a především možnost využít ty části zákona o správě daní a poplatků, které mu umožní získat široký okruh informací o daňovém subjektu.
Okamžik zahájení vymáhání je otázkou úvahy správce daně - tedy u pohledávek, kterých se tato stať týká, obce. Ve většině případů je vhodné vyčkat nejméně do doby, kdy bude zřejmé, že povinnost skutečně nebyla ve lhůtě splatnosti uhrazena za podmínek § 61, který stanoví jako den platby "u bezhotovostních převodů z účtů u banky den, kdy bylo uskutečněno odepsání z účtu daňového dlužníka" a "u plateb v hotovosti den, kdy banka, pošta nebo jiná oprávněná osoba hotovost přijala nebo převzala".
Pokud nejsou poplatek nebo pokuta zaplaceny, je na obci, aby dlužníka vyzvala dle § 73 odst. 1 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, nebo, pokud hrozí nebezpečí z prodlení, zahájila vymáhání bez výzvy dle § 73 odst. 2. Proti této výzvě se lze do patnácti dnů odvolat, přičemž odvolání nemá odkladný účinek.
Pokud nebyla vydána výzva k zaplacení, může se později dlužník odvolat vůči exekučnímu příkazu, proti kterému by jinak měl možnost podat pouze námitky.
Vymáhání nedoplatku se provádí daňovou exekucí a provádí ho buď správce daně - u předmětných pohledávek tedy obec, nebo o jeho provedení požádá soud (§ 73 odst. 3). Soudní cesta obec méně zatíží a její pracovníci se tak mohou vyhnout četným nepříjemným konfliktům, nicméně vzhledem k přetížení soudů se může doba značně protáhnout.
K tomu, aby daňová exekuce mohla začít, je nutno mít exekuční titul, jejichž výčet je uveden v § 73 odst. 4. Jsou jimi: vykonatelný výkaz nedoplatků, vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění a splatná částka zálohy na daň.
Pro obce za současné legislativní situace nepřipadá v úvahu splatná částka zálohy na daň, neboť obce daně ani poplatky zálohově nevybírají.
Vykonatelným rozhodnutím se ukládá peněžitá povinnost. Vykonatelnost se řídí předpisem, podle kterého bylo rozhodnutí vydáno.
Vykonatelný výkaz nedoplatků, jehož náležitosti stanoví 73 odst. 5, je ideální pro správce daně (a subjekty, které jsou v postavení správce daně), u níž není daň placena na základě rozhodnutí. Umožňuje, aby si správce daně "vyrobil" vlastní exekuční titul. Na rozdíl od SŘ jsou v ZSDP upraveny náležitosti výkazu nedoplatků.
DAŇOVÁ EXEKUCE
Daňová exekuce se provádí čtyřmi způsoby, upravenými v § 73 odst. 6. Není zde však upraven postup, jakým se taková exekuce provádí, místo toho je zde ustanovení § 73 odst. 7, odkazující na přiměřené použití zákona č. 99/1963 Sb. - občanského soudního řádu (dále jen OSŘ).
Přiměřeným použitím je nutno rozumět, že v případech, neupravených zákonem o správě daní a poplatků, je nutno použít OSŘ včetně jeho prováděcích předpisů, zejména vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
Výkon daňové exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na následující druhy exekuce, uvedené v § 73 odst. 6 ZSDP. U jednotlivých druhů uvedu pouze jejich stručnou charakteristiku. Jak jsem již konstatoval, pokud se dále používá pojem "správce daně", je ve vztahu k předmětným pohledávkám míněna obec.
[*] Přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky je nejjednodušším, nenákladným a efektivním způsobem vymáhání. Dlužné prostředky nebo jejich část (není-li na účtu dostatek prostředků) jsou sraženy z daňového účtu dlužníka ve prospěch vymáhajícího správce daně, případně dlužník tyto prostředky odvede na účet správce daně z jiné pohledávky.
[*] Srážka ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod. jsou rovněž jednoduchým způsobem vymáhání, nicméně spojeným se složitější vyhledávací činností. Podaří-li se zjistit postižitelný příjem, jeho srazitelná část může být exekučním příkazem přikázána k výplatě na účet správce daně.
[*] Prodej movitých věcí je nejnákladnější způsob vymáhání nedoplatku, spojený se značným personálním i administrativním zatížením správce daně. Při tomto způsobu vymáhání jsou ve veřejné dražbě prodány movité věci dlužníka (§ 321-§ 334 OSŘ).
[*] Prodej nemovitostí je rovněž poměrně náročný způsob vymáhání, vhodný jen pro uspokojování velkých pohledávek, navíc při současném malém zájmu o nemovitosti je úspěšnost dražeb spíše malá.
Dlužník také hradí správci daně exekuční náklady (§ 73a ZSDP), které se dělí na zákonné náklady za výkon zabavení (2 % z vymáhané částky, minimálně 200 Kč), náklady za výkon prodeje (2 % z vymáhané částky, minimálně 200 Kč), procenta se počítají z částky zaokrouhlené na celé stokoruny dolů a hotové náklady správce daně, jako jsou například znalecké posudky, skladné, nájem dražební místnosti atd. (ve skutečné výši).
Bude-li vymoženo více, než činí skutečná pohledávka s příslušenstvím, k čemuž může dojít buď administrativní chybou, souběhem úspěšných exekucí nebo vysokým výtěžkem při prodeji věcí (velmi neobvyklé), je nutno tento přeplatek vyplatit dlužníkovi.
o o o
Obec bude muset sledovat stav pohledávek z nezaplacených poplatků a pokut, si-tuaci svých dlužníků a na základě svých poznatků rozhodovat o dalším postupu, zejména - kde bude provádět kontrolu, kde přikročí k zajištění svých nároků a kdy přistoupí k vymáhání.
Rozhodnutí o postupu je důležité a v právně komplikovaných případech nebo tam, kde postižený subjekt může mít tendence k určitým formám agresivity či zneužití svého vlivu, bude volba postupu i otázkou zkušenosti a odvahy příslušného představitele nebo zaměstnance obce.
Pokud bude postup obce důsledný a věcně i formálně správný, bude výsledný efekt nepochybně nejen významným finančním přínosem pro její hospodaření, ale s velkou pravděpodobností se objeví i výchovný efekt. Ten se projeví vyšším respektem poplatníků, plátců i veřejnosti k orgánům obce, zlepšením platební morálky a také růstem sebevědomí představitelů a zaměstnanců obcí.
JIŘÍ KASAL,
advokátní koncipient, Dačice
Zákon o správě daní a poplatků je procesní předpis, který upravuje pravidla, vymezuje vztah správce daně, poplatníků a dalších daňových subjektů zúčastněných na daňovém řízení.
