Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 73/2013 do částky 74/2013). ČÁSTKA 73 SBÍRKY ZÁKONŮ, KTERÁ BYLA ROZESLÁNA DNE 26. ČERVNA 2013. Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 28/12, ve věci návrhu na...
Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 73/2013 do částky 74/2013).
ČÁSTKA 73 SBÍRKY ZÁKONŮ, KTERÁ BYLA ROZESLÁNA DNE 26. ČERVNA 2013.
Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 28/12, ve věci návrhu na zrušení článku 5 odst. 3 písm. e) obecně závazné vyhlášky města Vimperk č. 1/2010 o zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, ochrany životního prostředí, čistoty a bezpečnosti na veřejných prostranstvích, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 3/2010 a obecně závazné vyhlášky č. 4/2011 (publikovaný pod č. 176/2013 Sb.)
Ústavní soud výše uvedený návrh zamítl.
Právní věty nálezu: Jazyková správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost jsou náležitostí právních termínů a právní stylistiky. Samozřejmé lpění na těchto požadavcích nesmí se však zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za potřebné kdekterý pojem v právním předpisu použitý v tomtéž předpisu definovat s mylným předpokladem, že takový postup je nezbytný pro odstranění jeho údajné neurčitosti. Ve skutečnosti je jistá míra neurčitosti nezbytnou vlastností každé právní normy; teprve neurčitost vylučující seznání normativního obsahu právní normy za pomoci obvyklých interpretačních postupů činí ji rozpornou s ústavním požadavkem právní jistoty.
Ve vztahu k pojmům používaným v obecně závazných vyhláškách obcí lze navíc očekávat (a do jisté míry i tolerovat) jistou nižší kvalitu právotvorby; postačí (ale je přitom nezbytné), aby byl průměrně rozumný adresát vyhlášky obce schopen uvážit, co je po něm požadováno.
Napadenou vyhláškou použité pojmy »sousedství« a »bezprostřední sousedství« jsou snadno vyložitelné, a nečiní proto vyhlášku rozpornou s principy právní jistoty.
ČÁSTKA 74 SBÍRKY ZÁKONŮ, KTERÁ BYLA ROZESLÁNA DNE 27. ČERVNA 2013.
Nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, ve věci návrhu na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - publikovaný pod č. 177/2013 Sb.
Ústavní soud výše uvedený návrh zamítl [s výjimkou zrušení slova »spravedlivé« v § 5 písm. i)].
Vybrané právní věty nálezu: Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vycházel ex favore restitutionis a nesčíslněkrát zdůrazňoval, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21.12.1992 (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo.
Restitutio in integrum v přísném významu civilistickém nebylo a nemohlo být cílem žádného ze zákonů, kterými byly po více než čtyřiceti (nyní šedesáti) letech zmírňovány některé majetkové křivdy. V případě tzv. restitučního zákonodárství se jedná o obnovu vlastnického práva v současných právních - a to zejména veřejnoprávních - poměrech.
Vlastnické právo je dobovou i dnešní právní naukou vnímáno jako elastické, tzn. »jakmile omezení právního řádu odpadnou, rozšíří se oprávnění vlastníkovo, a jakmile nová omezení vzniknou, ono oprávnění se zúží.« »Symptomatickým (nikoliv charakteristickým) znakem vlastnického práva jest dispozice vlastnictvím, neboť vlastník může ji míti (ale nemusí).« Z veřejnoprávního omezení některých dispozic nelze dovozovat »neúplnost« vlastnického práva, jeho jinou defektnost či dokonce absenci.
Co do určení subjektu vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do původního majetku vycházela rakouská a později československá nauka převážně z tzv. teorie institutové, která v případě (katolického) církevního majetku vycházela z toho, že vlastníky jsou jednotlivé - dnešní terminologií - církevní právnické osoby.
Co do způsobilosti nabývat majetek základní zákon státní č. 142/1867 ř. z., o obecných právech občanů státních v královstvích a zemích v radě říšské zastoupených, v čl. 6 stanovil, že »spůsobem zákona a z příčin obecného dobrého dopouští se, by se obmezilo právo, mrtvé ruce statků nemovitých nabývati a k té ruce jimi vládnouti.«
Věci náležející do církevního jmění, zvláště věci kvalifikované kanonickým právem jako res sacrae (věci svaté, zejm. kostely, kaple, oltáře, bohoslužebné náčiní), mohly být předmětem právního obchodu, tedy i předmětem vlastnictví. Vlastnické právo nebylo vyloučeno ani u tzv. věcí veřejných, tím spíše ne u ostatních věcí náležejících do původního majetku církví.
Ustanovení § 5 písm. i) ve slovech »spravedlivé« zákona č. 428/2012 Sb. vyvolává zásadní právní nejistotu o obsahu restitučního titulu, což se jeví jako rozporné s čl. 1 odst. 1 Ústavy (principy právního státu). V aplikační praxi by v důsledku tohoto hrozil rozdílný a nepředvídatelný postup různých povinných osob a založení nerovnosti mezi jednotlivými oprávněnými osobami.
Mgr. JAN BŘEŇ
