Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 80/2010 do částky 85/2010). Částka 80 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 28. července 2010. Vyhláška č. 233/2010 Sb., o základním obsahu technické mapy obce Technická mapa se...
Uvádíme přehled vybraných právních předpisů a dalších aktů státních orgánů publikovaných ve Sbírce zákonů (od částky 80/2010 do částky 85/2010).
Částka 80 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 28. července 2010.
Vyhláška č. 233/2010 Sb., o základním obsahu technické mapy obce
Technická mapa se zpracovává pro celé území obce, jeho část, zejména pro zastavěné území nebo zastavitelnou plochu nebo pro koridory. Základní obsah mapy tvoří značky bodů bodových polí, polohopis, výškopis, popis technické mapy obce a metadata o prvcích technické mapy obce. Prvky základního obsahu jsou uvedeny v příloze této vyhlášky. Obsahem technické mapy obce jsou prvky vedené v souladu se skutečností v terénu s využitím dokumentace skutečného provedení stavby, geometrických plánů, výsledků revize technické mapy obce (podrobná kontrola souladu obsahu technické mapy se skutečným stavem), účelového zaměření skutečného stavu, nebo důlně měřické dokumentace.
Účinnost od 1. ledna 2011
Částka 82 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 5. srpna 2010.
Sdělení Ministerstva vnitra č. 239/2010 Sb., o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce
Ministr vnitra vyhlásil na den 8. ledna 2011 nové volby do Zastupitelstva obce Libhošť (okres Nový Jičín).
Částka 85 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. srpna 2010.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 ve věci návrhu na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a na vyslovení protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky (publikovaný pod číslem 242/2010 Sb.)
I. Ústavní soud návrh na zrušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. zamítl.
II. Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1
a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vybrané právní věty nálezu:
K výroku I.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 Ústavní soud konstatoval, že »/obecné soudy/ v průběhu řízení opomněly zvážit, že přechod majetku církví je pokryt kogentním ust. § 29 zákona číslo 229/1991 Sb., dle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení«.
Ze smyslu napadeného ustanovení § 29 zákona o půdě a z jeho dosavadní interpretace Ústavním soudem (navázání na shora rekapitulovanou judikaturu) plyne, že jeho účelem není toliko samotná »blokace« určité části státního majetku (zčásti též majetku evidovaného ve vlastnictví třetích osob, zejm. obcí), tedy např. snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona číslo 172/1991 Sb. "/do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu/." Ve vztahu k obcím tak jde o výhradu, která podle svého smyslu má zabránit kolizím práv a nároků obcí (jako eventuálních nových nabyvatelů) a oprávněných osob (budoucích restituentů). Ústavní soud ve své judikatuře v souvislosti s restitučními spory proto již opakovaně uvedl, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb. tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce.
Z kontextu přijímání jednotlivých restitučních předpisů a konstantní judikatury Ústavního soudu je nepochybně zřejmé, že na rozdíl od navrácení historického majetku obcí měl přechod jiného majetku určeného k budoucí restituci na obce zcela specifickou, formální povahu, kdy postavení obce jako osoby povinné v restitučním procesu nebylo Ústavním soudem nikdy zpochybněno.
K výroku II.
Naléhavost veřejného zájmu na odstranění právní nejistoty plynoucí z provizorního právního stavu (zákon č. 298/1990 Sb. ve spojení s § 29 zákona o půdě) k dnešnímu dni již přesahuje tolerovatelnou a ospravedlnitelnou mez. Nepřijetí zvláštního zákona, k čemuž se zákonodárce explicitně zavázal, po dobu devatenácti let, ač byl Ústavním soudem na problematičnost své nečinnost upozorňován, je projevem nepřípustné legislativní libovůle, a porušuje čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Mgr. JAN BŘEŇ
