Od ledna 2007 odstartuje nová vlna privatizace obecních bytů. V Evropské unii totiž začne platit vyšší limit přípustné veřejné podpory.
Evropská komise navrhla od 1. ledna 2007 zvýšit maximální možnou veřejnou podporu ze 100 na 200 tisíc eur. Členské státy nemusejí dotace do této výše (takzvané de minimis) oznamovat, ani nemusejí žádat o jejich předchozí schválení. V platnosti i napřesrok zůstane, že podpora platí pro jeden subjekt na dobu tří let a nesmí být kombinovaná s jiným druhem státní pomoci, vztahujícím se ke stejnému předmětu.
Uvedené změny mají pro ČR velký význam, protože se týkají privatizace obecních bytů a bytových domů nájemníkům. Jak souvisí směrnice Evropské komise s tak specificky českým procesem, jako je privatizace obecního bytového fondu? Obce totiž privatizují za podstatně nižší ceny, než jsou tržní, a nejraději prodávají domy družstvům, která vytvoří pro tento účel nájemníci. Je to pohodlnější, protože družstvo si zpravidla vezme na koupi bytů úvěr, radnici hned zaplatí a pak jeho členové splácejí dluh bance. Obecní úředníci tak mají po starostech, protože se nemusejí zabývat tím, zda všichni nájemníci jsou schopni a ochotni byt zaplatit.
Jenže po vstupu ČR do Evropské unie se vynořil problém, protože privatizace bytů právnické osobě, tedy vzniklému družstvu nájemníků, je Bruselem považována za veřejnou podporu soukromého podnikání.
Vztahuje se tedy na ni výše zmíněný limit podpory z veřejných prostředků. Byl by u většiny privatizovaných bytových objektů v ČR překročen, protože rozdíl mezi tržní a privatizační cenou přesahuje oněch 100 tisíc eur, tedy 2,8 mil. Kč. Hrozilo by tedy, že za nedodržení směrnice Evropské komise bude nutné zaplatit pokutu. Přitom by ji neplatily radnice, ale družstva, která neoprávněně vysokou veřejnou podporu dostala.
Nic nepomohlo vysvětlování českých emisarů, že družstva vznikají v České republice jen za účelem privatizace, nejsou to výdělečně činné subjekty a získaný bytový fond neužívají k podnikání. Evropská komise trvala na svém a obce se musely rozhodnout. Když nechtěly své občany vystavit riziku penalizace EU, pokoušely se hledat jiné řešení. Buď bytové domy rozdělit na jednotlivé byty, a ty prodat nájemníkům jako soukromým osobám, protože na takovou formu privatizace se pravidla EU o veřejné podpoře nevztahují, nebo privatizovat byty prakticky za tržní cenu, což by ovšem vyvolalo u voličů značnou nevoli. Anebo privatizaci zastavit.
První varianta se jevila jako složitá a zabrala by hodně času, proto ji většina obcí zamítla. Druhou variantu zvolily některé obce u zanedbaných bytů, jejichž odhadní cena byla i tak nízká, a nelišila by se od té, za kterou chtěly prodávat. U zachovalého bytového fondu by však za privatizační ceny podporu de minimis překročily, a tak mnohé obecní úřady raději privatizační projekty uložily do šuplíku. Ministerstvo pro místní rozvoj přislíbilo, že se bude snažit evokovat diskuse o výši podpory de minimis a hledat nějaké východisko. Nakonec se to podařilo. Limit sice nebyl zvýšen na 300 tisíc eur, jak navrhoval například Úřad pro hospodářskou soutěž, protože by to podle jeho propočtů řešilo situaci převážné většiny privatizovaných bytových domů, ale i 200tisícový limit otevírá od 1. ledna dveře k bezpečnému prodeji stovek obecních bytů.
Světlana Rysková
(Ekonom č. 46/2006)
