Muž je společností vnímán jako veřejný činitel, žena ještě pořád jako někdo, kdo patří do domácnosti. Přitom není zpochybňováno, že ženy by měly ve větší míře působit v aktivní v politice.
| Na téma účast žen v politickém dění se provádí mnoho studií a výzkumů. Meziparlamentní unie provedla analýzu a srovnání účasti žen v jednotlivých zemích v roce 1995 a v roce 2000. Z ní vyplynulo, že v roce 1995 bylo v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 20 žen z 200 poslanců, což je 10%. V roce 2000 je to již 30 zástupkyň něžného pohlaví, a tedy procentní nárůst na 15 %. Tradičně nejlépe v tomto ohledu jsou severské země. Ve Švédsku bylo v roce 2000 zastoupeno v parlamentu 42,7 % žen. Zajímavý je pohled do země svobody a demokracie, do Spojených států amerických, kde zastoupení žen v parlamentu je pouze necelých 13 %.
Vloni uskutečnil Sociologický ústav Akademie věd pravidelné měsíční šetření názorů obyvatelstva ČR. Dotázáno bylo 1036 osob reprezentujících obyvatelstvo starší 15 let. Pokud jde o účast žen v politice na místní a regionální úrovni, byli respondenti toho názoru, že jsou na tom lépe muži (46 %), ve prospěch žen se vyslovilo 1 %, že jsou na tom obě pohlaví stejně, si myslí 17 % dotázaných (ostatní neví). Pokud jde o účast v politice na celostátní úrovni, je názor obdobný, jen se nenašel mezi respondenty nikdo, kdo by si myslel, že jsou na tom lépe ženy. Na dotaz "Domníváte se, že je pro společnost užitečné, aby se ženy zapojovaly do politických funkcí?" 70 - 80 % dotázaných odpovědělo kladně. K tomu "co nejvíce limituje uplatnění žen v politice", uvádějí respondenti, že jsou to rodinné povinnosti (82 %), na druhém místě je tradice a společenské podmínky (76 %), pak následují další důvody, např. že politika je tvrdá, nehodí se pro ženy, že ženy samy mají o politiku malý zájem, že je muži mezi sebou odmítají a další důvody. Nejméně pádným důvodem se podle respondentů jeví to, že ženy v politice ztrácejí ženskost. Od roku 1996 mírně poklesl pocit spojený s "brzdící" rolí rodinných povinností, avšak pohled na vliv tradice a společenských podmínek zůstává prakticky nezměněný. Mínění veřejnosti se odráží v realitě: v ČR je více než 6000 obcí a pouze v 700 je v čele žena. Příklad z Prahy: 57 městských částí, a tedy i radnic je obsazeno v poměru 49 mužů a 8 žen. Navíc jde zpravidla o malé obce nebo městské části. Při přijímání Všeobecné deklarace o demokracii v roce 1997 parlamenty celého světa zastoupené v Meziparlamentní unii prohlásily, že jeden ze základních principů demokracie zní "Dosažení demokracie předpokládá skutečné partnerství mužů a žen ve společenských záležitostech, ve kterém pracují rovnoprávně, vzájemně se doplňují a k oboustrannému prospěchu těží ze svých odlišností". Je to určitě pokrok v myšlení, protože ještě nedávno by jen ztěží někdo mohl definovat politickou absenci žen jako nedostatek demokracie s argumentem, že nikdo nebrání ženám, aby se o politické posty ucházely. Boj o odstranění diskriminace vedou ženy s malou podporou sympatizujících mužů. Zákonné zajištění dodržování rovnosti obou pohlaví vedlo např. v severských zemích k zavedení funkce ombudsmana pro otázky rovnosti mužů a žen. Někdy se objevuje v politice snaha o zavedení kvót, ovšem ta je přijímána s oprávněnými rozpaky. A to ať jde o kvóty stanovené zákonem, jejichž cílem je vyprodukovat určité procento žen do politických pozic, nebo pravidla uvnitř politických stran, která zajišťují určitý počet míst na kandidátkách ženám. Oba případy totiž eliminují základní rys politiky, kterým by měla být soutěž. Kvóty nemohou být tedy dlouhodobě přijatelné, maximálně mohou pomoci překonat existující nerovnováhu. - lk - FOTO AUTORKA |
