Žít harmonicky se zatím nedaří

Obsahem iniciativy je co nejširší zpřístupňování informací o rostoucím narušování složek životního prostředí, šíření odborných poznatků, vysvětlování principů "trvale udržitelného rozvoje", pěstování návyků k šetrnému chování vůči živé a neživé přírodě, řešení sociálních důsledků demografického vývoje a tržní ekonomiky. Druhým apelem je vytváření příznivého společenského mikroklima, podporujícího všestranně ekologickou výchovu a ekologické chování podniků, institucí, občanů a rovněž tak nejširší účast občanů na rozhodování. Cílem je vzbudit v občanech zájem o prostředí, v němž žijí, o přírodu, s níž jsou v denním kontaktu a vyvolat jejich dobrovolnou účast a aktivitu při ochraně životního prostředí.

Vznik římského klubu

Stále se zhoršující životní prostředí v mnoha oblastech světa vedlo v roce 1968 řadu významných osobností reprezentujících vědu, průmysl, ekonomii, sociologii a politiku k založení tzv. Římského klubu. Jeho členové vyhodnotili dosavadní vývoj světa a vypracovali prognózy do roku 2100. V úvahu vzali 5 hlavních faktorů: růst počtu obyvatelstva, vývoj průmyslové a zemědělské produkce, čerpání surovin a znečištění prostředí. Příslušné údaje sestavili do 250 rovnic a zpracovali prognózu ve třech variantách: první představovala průběh, který odpovídá současným vývojovým trendům, druhá předpokládala pomalejší růst počtu obyvatel a menší čerpání surovin, třetí byla založena na tzv. nulovém růstu obyvatelstva a značně omezeném čerpání surovin.

Dle získaných výsledků by mělo v první variantě dojít ke zhroucení lidské civilizace již po roce 2050, druhá varianta sice umožňovala přežití, ale za cenu značného zhoršení životních podmínek a teprve poslední dávala příznivé vyhlídky do budoucna.

Výsledky autoři zveřejnili ve studii "Hranice růstu" v roce 1972. Ta vyvolala velkou odezvu, ale současně i rozporné názory. I přesto však byla důležitým impulsem pro zamyšlení a přispěla k novým přístupům v ochraně životního prostředí.

Mezinárodní konference

Významným mezníkem se stala první mezinárodní konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu v roce 1972. Ve svých závěrech již tehdy konstatovala, že hlavním viníkem je neomezený hospodářský růst, který sice uspokojuje rostoucí materiální nároky stále většího počtu obyvatel, čímž ale současně rapidně roste zátěž životního prostředí a čerpání přírodních zdrojů.

Na mezinárodní konferenci v Tokiu v roce 1987 se poprvé zrodila myšlenka "trvale udržitelného rozvoje" jako východiska a záchrany lidstva před hrozící ekologickou katastrofou. Trvale udržitelný rozvoj společnosti umožňuje naplnění potřeb současné generace, aniž by ohrozil uspokojení potřeb generací příštích. Jde o takový hospodářský rozvoj, který nesmí ohrožovat a ničit základnu přírodních zdrojů a přírodní prostředí ve vlastní zemi i v jiných regionech a nesmí se dít na úkor jiných a zejména budoucích společností. Musí být tudíž únosný nejen ekonomicky a ekologicky, ale také sociálně. Sociální dimenze musí směřovat k výraznému omezení růstu počtu obyvatel a k odstraňování neúnosné a stále se rozšiřující chudoby jak v měřítku jednotlivých zemí, tak i celosvětovém. Už samotný název "trvale udržitelný rozvoj" jinými slovy říká, že stávající rozvojové tendence jsou trvale neudržitelné.

Má dáti - dal

Pokusme se o rámcové bilancování "má dáti - dal". Nelze přehlédnout, že v poslední třetině 20. století vyvíjelo lidstvo - na základě stále hlubšího poznání tzv. globálních problémů Země - dříve neznámé či nebývalé pozitivní aktivity. Rozvíjel se ekologický výzkum a ekologická výchova, legislativa a nástroje ochrany životního prostředí, racionalizace odpadového hospodářství, výrobní technologie šetrné k přírodě, ekologická hnutí demonstrující proti násilným zásahům do přírody, konaly se ekologické konference na nejrůznějších úrovních, vznikaly politické strany "Zelení" a ministerstva pro životní prostředí apod.

Euforie vyvrcholila v roce 1992 na mezinárodní konferenci v Rio de Janeiro, kde byl podrobně propracován program "trvale udržitelného rozvoje" v závěrečné deklaraci a v tzv. Agendě 21 (program pro 21. století).

Environmentální problémy, které prožíváme, nejsou pouze technicko-ekonomického a ekologického, ale obecně řečeno civilizačního charakteru. Vyspělé země se brání myšlence "uvědomělé skromnosti" a omezování spotřeby (spíše však pseudospotřeby a plýtvání), které jsou zřejmě základním východiskem. Potvrdil to např. zřetelný kontrast mezi převládajícím společným nadšením na zmíněném světovém summitu v Riu v roce 1992 a zřetelně zdrženlivou atmosférou další konference v New Yorku v roce 1997, charakterizovanou značně rozdílnými názory zemí chudého Jihu a bohatého Severu a celkově velmi "krotkými a nezávaznými" závěry a výstupy.

S výjimkou mírného snížení populačního vývoje a určitých pozitivních změn v environmentálním chování průmyslových podniků nebyly zaznamenány žádné výrazné pozitivní trendy v globálních (planetárních) životodárných systémech ve světovém měřítku. Naprostá většina důležitých ukazatelů, ať jde o atmosféru, vodu, půdu či živou přírodu se zhoršuje. V některých případech jsou současné tendence alarmující.

Vrcholem je prohlášení prezidenta USA G. W. Bushe k odmítnutí tzv. Kjótského protokolu, který v roce 1997 podepsali delegáti 157 zemí. V něm se zavázali snížit do roku 2012 emise šesti skleníkových plynů, především oxidu uhličitého v průměru o 5,2 % ve srovnání s rokem 1990 (z toho země EU o 8 %, USA o 7 %, Japonsko, Kanada o 6 % atd.). Prezident Bush se nikdy netajil odporem k tomuto protokolu, přesto jeho egoistické rozhodnutí, zdůvodňované národními ekonomickými zájmy USA, doslova šokovalo svět a bylo jednoznačně odsouzeno jako nezodpovědné. Nutno podotknout, že se USA celosvětově podílejí asi 4 % na populaci a téměř 30 % na produkci skleníkových plynů.

U kořene dnešní ekologické krize není tudíž technika či výrobní technologie, ale neúnosně vysoká výroba, sobectví, bezohlednost. Honba za stále nákladnějším, náročnějším, okázalejším životem, konzumní přístup k životu, kořistnický vztah k přírodě a k jiným národům a zemím.

To ovšem není cesta ke štěstí, všeobecnému blahu, harmonii, k trvale udržitelnému životu na naší planetě. A tak si znovu připomeňme zásadu "ekologického" filozofa Erazima Koháka jako trvalé memento lidstva: Žít harmonicky s přírodou a jeden s druhým.

Jaroslav Zahálka,

Fakulta životního prostředí

Univerzity J. E. Purkyně

Ústí nad Labem