Sami se označují za pošetilé blázny a můžete dát krk na to, že ze svého podnikání určitě nezbohatnou. Není však ani žádnou nadsázkou, tvrdí-li, že odměnu za svou práci si vybírají i v dobrém pocitu, že pomáhají hlavně starším, osamělým a často málo pohyblivým lidem v odlehlých obcích k důstojnějšímu životu.
V centru dávají od pojízdných prodejen ruce pryč snad všichni. Jedinými partnery provozovatelů pojízdných prodejen tak zůstávají obce a města, a to ještě ne ve všech případech...
Z Palackého náměstí v Dačicích je to do Malého Pěčína po silnici zhruba 4,5 kilometru. Autobus do Malého Pěčína však - s výjimkou ranního a odpoledního školního spoje - nejezdí žádný. Ze železniční stanice Dačice město to osobnímu vlaku do zastávky Malý Pěčín trvá 12 minut. Ovšem od vlaku se musíte do obce vydat už po svých a překonat ještě kilometrovou vzdálenost. Počátkem března, kdy jsme Malý Pěčín navštívili, tam - v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny - mrzlo, cesty byly zaváté a pod sněhem se na nich skrýval zrádný led. Odpoledne na návsi nebylo živé duše. Ale když vjela do Malého Pěčína s hlasitým troubením bílá skříňová avie, k někdejšímu místnímu kulturnímu domu se začali trousit lidé s nákupními taškami. Prakticky všichni už byli v důchodovém věku.
PŘÍSPĚVKY NEJVÍCE NA NAFTU
Zdeňka Kuchtová je vyučenou prodavačkou a původně měla vlastní malý obchůdek v Dačicích. Když spotřební družstvo Jednota začalo rušit své nerentabilní pojízdné prodejny, přibrala si před deseti roky ke svému podnikání ještě avii i s řidičem, aby v malých obcích vyplnila vzniklou mezeru na trhu. Nakonec vše dopadlo tak, že "kamenný" obchůdek nadobro opustila a sama, již se třetí avií v pořadí, objíždí tři desítky obcí v okolí Dačic. Bez ohledu na roční dobu a počasí do většiny obcí zavítá dvakrát, do ostatních pak jednou týdně.
"Když musím každé dopoledne připravit auto na další cestu, u dodavatelů objednávat a vyzvedávat zboží, sama si je nakládat a pak odpoledne a večer po rozbitých silnicích třetí třídy objíždět vesničky, zvládat nutnou administrativu a účetnictví, občas také zajistit opravy a servis auta, pak už mně nezbývá čas sledovat programy na podporu malého a středního podnikání a případně je využít," přiznává Zdeňka Kuchtová. Za svůj úspěch považuje fakt, že se dokázala s některými obcemi domluvit, aby jí na provoz pojízdné prodejny poskytovaly příspěvek. Obvykle jde o částky v řádu tisíců korun a Zdeňka Kuchtová je nejčastěji vykazuje za spotřebu stále dražší nafty. Konkrétně například město Dačice jí za zásobování jeho odlehlých osmi místních částí včetně Malého Pěčína přiznalo 24 tisíc korun.
JE DESET LIDÍ HODNĚ, ČI MÁLO?
Přínos pojízdné prodejny pro Malý Pěčín se 150 obyvateli oceňuje i předseda místní občanské komise Slavomír Horálek. "Upřímně řečeno, neumím si představit, co by si nej-méně deset našich spoluobčanů v pozdním věku, kteří většinou žijí už sami, bez ní počali," říká a zdůrazňuje, že vedení města Dačice ani na okamžik nezaváhalo pojízdnou prodejnu Zdeňky Kuchtové podpořit.
"Moji zákazníci jsou skromní lidé, kteří kupují pouze nejběžnější a nejlevnější zboží. Snad nejdražší z mého sortimentu je fernet. Ale třeba takové pivo dvanáctku si dovolím nabízet jen před Vánocemi, případně ještě občas v létě. Po zbytek roku prodávám jen desítku. Také z cigaret jde nejvíce na odbyt značka Start."
Houska u Zdeňky Kuchtové stojí 1,80 Kč, kilogram polohrubé mouky 10 a cukru krystalu 25 Kč. Nejžádanějším salámem je točený po 68 Kč za kilogram, litr trvanlivého polotučného mléka v krabici je podle výrobce za 14,50 či 15,50 Kč. Když se však lidé s prodavačkou předem domluví, splní i jejich speciální požadavky. Vzpomíná přitom na už zemřelého důchodce, jemuž přivážela krmení pro rybičky.
V dačickém Penny Marketu se téhož dne housky prodávaly po 1,50 Kč, polohrubá mouka za 6,90 a cukr krystal (byl právě v akční slevě) za 19,90 Kč. Krabice polotučného mléka stála 9,90 Kč a kilogram nejlevnějšího (baleného) salámu - kuřecího - byl za 49,75 Kč.
NA CHOTĚBOŘSKU POSTUPNĚ UBÝVAJÍ ZÁKAZNÍCI
To Zbyněk Mrkvička byl podnikavější a před šesti roky ještě stihl dosáhnout na tehdy možnou státní dotaci ve výši 120 tisíc korun na pořízení své pojízdné prodejny, s jejíž pomocí zásobuje pět desítek obcí kolem Chotěboře na Havlíčkobrodsku. S prodejnou objížděl obce ještě jako zaměstnanec Jednoty. Od roku 1991 ji má ve vlastní režii a jeho současná Karosa je už čtvrtým vozidlem v řadě.
"Počet obcí zůstává za ta léta v podstatě stejný, ale zákazníků ubývá," konstatuje Zbyněk Mrkvička. Možná i proto některé obce častěji váhají, zda mu mají dále poskytovat příspěvek na provoz prodejny. "Žádám o příspěvek pěti tisíc korun ročně na každou obec. Havlíčkův Brod pro své místní části, stejně jako další obce v jeho okolí příspěvek dávají bez problémů. Jiní mně však přiznají třeba jen dva tisíce a některé obce dokonce už ani korunu. Co pak mohu dělat? Nanejvýš to sdělit místním občanům, aby věděli, jak se o ně zastupitelstvo stará," krčí rameny Zbyněk Mrkvička.
... KDYŽ PŘEDNOST DOSTANE KURT
Na přístupu obce záleží nejvíce. "Například v Havlíčkově Brodě svůj příspěvek pojali jako zaplacení služby a pak se logicky a jistě správně u občanů informují, zda jsou spokojeni s mým sortimentem, dodržováním času prodeje i s cenami. Ale taky už jsem se setkal s názorem: To by k nám na obecní úřad mohl přijít každý kominík, abychom mu přispěli na novou štětku. Nebo: Tak tam nejezděte, my jim ty rohlíky přivezeme sami. Existuje obec, v níž starosta před dotací na pojízdnou prodejnu upřednostnil stavbu kurtů na volejbal a travnatého hřiště na malou kopanou. Nic proti tomu, aby se mladým lidem na vesnici dobře žilo a měli i kvalitní sportovní vyžití. Ale ti si mohou pro velký nákup dojet automobilem do supermarketu, přinejhorším sednout na kolo a dovézt si vše sami. Ale staří nepohybliví lidé? Ne všichni přece mohou spoléhat na pravidelnou a stálou pomoc mladších příbuzných nebo sousedů. To samé platí o podpoře pojízdných prodejen ze strany státu. Někdy mám dojem, že stát, stejně jako někteří starostové, pouze čeká, až staří lidé na venkově konečně vymřou, aby s péčí o ně už přestaly být problémy," stěžuje si Zbyněk Mrkvička.
JEZDÍ SE HLAVNĚ PO NEJHORŠÍCH SILNICÍCH I POLNÍCH CESTÁCH
"Kdysi se prý jednalo o tom, že by pojízdné prodejny mohly být osvobozeny od silniční daně, neboť jde o jakousi sociální službu. Mimochodem, ta daň v mém případě činí 30 tisíc korun. Dotace, které dostanu, nepokryjí ani náklady na naftu. A to nemluvím o bídném stavu silnic třetí třídy, který se náležitě "podepisuje" na technickém stavu vozu. Navíc když přijdou na kontrolu hygienici, nedomluvíte se s nimi, že tohle je specifický způsob prodeje a že nejste absolutně schopen dodržovat všechny jejich předpisy. Proč to tedy vůbec dělám? Upřímně řečeno, zatím jsem nic jiného nevymyslel a živit se nějak musím. A pak - nemohu přece po všech těch letech svým zákazníkům, což jsou hlavně staří a strašně vděční lidé, prostě jen tak zničehonic oznámit, že končím..."
Podobně mluví Zdeňka Kuchtová. "Sama sebe se s přibývajícím věkem někdy ptám, zda bych už konečně svou pojízdnou prodejnu neměla zavřít. A po letošní, obzvlášť kruté zimě mě to napadá ještě naléhavěji. Jenže mohla bych to udělat všem těm starým lidem, kteří jsou mými zákazníky? Vždyť příjezd mé prodejny bývá pro některé z nich už jen posledním a jediným důvodem k tomu, aby vůbec vyšli ze svého domu. Mnozí až do poslední chvíle nechtějí být závislí na svých sousedech a ze všech sil se snaží udržet si určitou samostatnost a lidskou důstojnost. Vidím to i tehdy, když někomu chci třeba jen podat ruku, aby snáze vyšel po schůdkách dovnitř mé avie. Ještě to zvládnu, říkají a raději se sami a dlouze s nákupní taškou soukají dovnitř a pak zase ven."
Pojízdné prodejny: Viděno z centra
Radka Burketová, tisková mluvčí Ministerstva pro místní rozvoj: Problematika obchodu, tedy i pojízdných prodejen, je plně v kompetenci Ministerstva průmyslu a obchodu. Ministerstvo pro místní rozvoj nemá zřízen speciální dotační titul na podporu těchto specifických aktivit. Veškeré finanční prostředky na podporu rozvoje venkova byly z z našeho ministerstva převedeny na příslušné kraje, které rozhodují o jejich dalším využití.
Kateřina Koubová, oddělení pro styk s veřejností Ministerstva průmyslu a obchodu: Pojízdné prodejny v programech podpory malého a středního podnikání Ministerstva průmyslu a obchodu nejsou podporovány. Jde o skupinu ekonomických činností 52.6 "Maloobchod provozovaný mimo prodejny", která není zařazena do seznamu podporovaných ekonomických činností v uvedených programech.
Gabriela Došková, Českomoravská záruční a rozvojová banka (která je správcem některých programů pro rozvoj malého a středního podnikání): V současné době naše banka nemá žádný speciální produkt pro podnikatele, kteří si chtějí zřídit pojízdnou prodejnu. Bohužel tato činnost není podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ 52.63) podporovaná v žádném z úvěrových produktů banky.
Starosta Dačic: Postarat se o své občany musí hlavně samo město
Nejméně dvakrát týdně a podle předem oznámeného zásobovacího plánu zajíždět vlastní pojízdnou prodejnou do určených osmi místních částí města Dačice a mít dostatečný sortiment zboží. Zároveň umožnit zástupcům města provádět kontrolu plnění smlouvy, označení zboží platnými cenovkami, vydávání pokladních dokladů apod. To jsou jen některé z podmínek, jimiž dačická radnice loni podmínila přiznání ročního příspěvku ve výši 24 tisíc korun Zdeňce Kuchtové na provoz její pojízdné prodejny.
Starosta Dačic Rudolf Hájek připomíná, že město příspěvkem chce zajistit zásobování základními potravinami pro ty své obyvatele, kteří žijí v odlehlých místních částech. "I kdyby tam vedlo více autobusových či železničních spojů, starší a často velmi málo pohybliví lidé by stejně neměli šanci dojet si do města pro nákup," říká starosta. "Navíc tuto možnost využívají i další občané, kteří například nepracují v Dačicích a nedojíždějí denně do města, nevlastní automobil apod."
V řadě místních částí Dačic kamenné prodejny zanikly už před lety a jediným důvodem byla jejich ztrátovost. "Proto je jasné, že ziskové nemohou být ani pojízdné prodejny, byť objíždějí vyšší počet místních částí a malých obcí," dodává Rudolf Hájek. "Protože však i z prostého lidského hlediska je nutné, aby obyvatelé odlehlých sídel získali možnost nákupu základních potravin, uzavřeli jsme tuto smlouvu o poskytování příspěvku."
Na této dotaci města se nepodílí žádný další subjekt a město ji hradí výlučně z vlastních zdrojů. Rudolf Hájek jednoznačně říká: "Postarat se o obyvatele města, kteří žijí v odlehlých místních částech a zrušením tamních prodejen se dostali do nesnází, je především naše starost. Nemyslím si, že by tento problém za nás dokázali uspokojivě vyřešit státní úředníci, u nichž prakticky není vysledovatelná žádná osobní odpovědnost. Ve zdravotnictví, školství, při tvorbě pracovních míst - tam všude "ruka" státních úředníků zasahuje a výsledkem je, že se podmínky pro život v řadě obcí našeho regionu v některých směrech zhoršily. Myslím si, že k tomu přispívá i ne zcela průhledná dotační politika státu, která vede k nestejnoměrnému rozvoji měst a obcí."
Pokud by Zdeňka Kuchtová svoji pojízdnou prodejnu zrušila nebo přestala do místních částí Dačic dojíždět, město by pravděpodobně o podobné prodejně, avšak ve vlastní režii neuvažovalo. Starosta by však viděl možné řešení v rámci mikroregionu Dačicko, neboť v něm se problém zásobování obyvatel základními potravinami týká i řady dalších obcí.
