Na ochránce se koncem roku 2011 obrátil stěžovatel s žádostí o pomoc ve věci užívání hrobového místa na hřbitově, které v roce 1944 zakoupil jeho děda. Stěžovatel poukazoval na to, že hrobové místo bylo zaplaceno podle stvrzenky vydané městem na dobu trvání hřbitova, jinak také »na věčné...
Na ochránce se koncem roku 2011 obrátil stěžovatel s žádostí o pomoc ve věci užívání hrobového místa na hřbitově, které v roce 1944 zakoupil jeho děda. Stěžovatel poukazoval na to, že hrobové místo bylo zaplaceno podle stvrzenky vydané městem na dobu trvání hřbitova, jinak také »na věčné časy«. V souvislosti se zákonem č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, požadovala obec po stěžovateli uzavření nové smlouvy o nájmu hrobového místa a žádala zároveň zaplacení nové platby nájemného za hrobové místo. V případě nezaplacení hrozila obec zrušením hrobového místa. Byl tento její postup správný?
Ochránce stěžovateli sdělil, že od 19. století se do hřbitovního a pohřebního práva promítají aspekty veřejnoprávní a soukromoprávní. Veřejnoprávní rovinu reprezentuje stát v podobě právní regulace pravidel vyjadřujících zájem státu na řádném pohřbívání, v jehož rámci lze rozpoznat hledisko zdravotní a hygienické. V tomto směru stát zákonem o pohřebnictví přenesl odpovědnost za řádné pohřbívání na jím uznané veřejnoprávní korporace, jimiž jsou obce a registrované církve nebo náboženské společnosti, které jsou oprávněny k provozování pohřebišť. Druhý, neméně významný aspekt, je reprezentován užívacími vztahy k hrobovému místu, respektive nájemními vztahy a smlouvami, na jejichž základě k pronajímání hrobových míst dochází.
Podnět se dotýkal právě této oblasti hřbitovního a pohřebního práva, neboť obsahoval kritiku právní úpravy, která v podstatě zcela opomíjí, tu skutečnost, že se na řadě pohřebišť nacházejí hrobová místa v minulosti pronajatá tzv. na věčné časy, případně na dobu trvání hřbitova.
Skutečnost, že v minulosti hřbitovní řády pohřebišť počítaly s hrobovými místy pronajatými tzv. na věčné časy či na dobu trvání hřbitova, potvrzuje například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Boh. A 1397/1946 ze dne 10. 4. 1946. Zde se mimo jiné uvádí, že »...proplácením takového běžného hrobu na další tlecí turnus nabývá proplatitel jen oprávnění, že mrtvola v hrobě uložená nebude v onom turnusu vykopána; přijetím poplatku na další tlecí turnus se vzdává hřbitovní správa jen disposice s oním hrobem v dotyčném turnusu. Tím však proplatitel nenabývá proti hřbitovní správě subjektivního právního nároku na to, aby byl v onom hrobě pohřben některý člen jeho rodiny. Hřbitovní správa ovšem může, ale není právně nucena připustiti posléze řečené pohřbení. Opak neplyne ze žádného státního ani církevního předpisu všeobecného nebo zvláštního např. hřbitovního řádu pro hřbitov p-ský. Tento hřbitovní řád z roku 1882, schválený biskupskou konsistoří a tehdejším místodržitelstvím dne 3. listopadu 1888 pod č. 16993, zná pouze hroby dočasné na trvání 7 roků a hrobky, zakoupené na věčné časy«.
Již v minulosti se ochránce rozhodl v podobném případě na právní stav upozornit a požádat o komentář Ministerstvo pro místní rozvoj, neboť danou problematiku považoval za významnou. Ministerstvo je totiž ústředním orgánem státní správy pro pohřebnictví a v jeho gesci byl zákon o pohřebnictví připravován.
V roce 2005 obdržel ochránce od ministerstva stanovisko, že v případě starých smluv, uzavřených před účinností zákona o pohřebnictví, zůstávají nadále v platnosti, pokud však vyhoví po »technické stránce« současné právní úpravě zákona o pohřebnictví. Jestliže takové smlouvy nebudou v souladu s požadavky citovaných ustanovení, lze tento nedostatek řešit po dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem formou dodatku ke smlouvě, popřípadě novou smlouvou, přičemž věcně zůstává smlouva neměnná.
Nájemce však musí prokázat, že hrobové místo bylo za určitou částku skutečně pronajmuto bez časového omezení, tzv. na věčné časy, nebo na »dobu trvání hřbitova«.
Ochránce se přiklonil k právnímu názoru, že v minulosti uzavřené smlouvy o nájmu hrobového místa »na věčné časy« nebo »na dobu trvání hřbitova« jsou nadále platné. Z hlediska doby trvání nájmu proto zůstává původní smlouva neměnná.
Pronajímatel hrobového místa by proto měl tento právní stav respektovat, a pokud by bylo třeba k dodatku či nové smlouvě přistoupit, měla by být původní ustanovení o délce pronájmu »na věčné časy« či »na dobu trvání hřbitova« zachována, neboť nejsou v rozporu s platným zákonem o pohřebnictví (viz Souhrnná zpráva veřejného ochránce práv za rok 2011, www.ochrance.cz).
JUDr. MAREK HANÁK
Kancelář veřejného ochránce práv, Brno
