Nejen o současnosti a budoucnosti dotací EU do oblasti vodohospodářské infrastruktury a zkušenostech rakouských obcí s investicemi do vodovodů a kanalizací jsme v Linci hovořili s jednatelem společnosti Energie AG Oberösterreich Wasser GmbH Dipl.-Ing. Christianem Hasenleithnerem.
V rozhovoru pro Moderní obec připomněl, že snad ještě političtějším tématem než v Česku bývá v Rakousku každoroční vyjednávání vodohospodářských společností s obcemi o cenách vody na další rok. Důvod? V zemi našich jižních sousedů totiž neexistuje cenová kontrola a regulace cen vody, vysvětlil Christian Hasenleithner.
Vy jste však také jednatelem dceřiné společnosti Energie AG Bohemia, s. r. o., která v České republice zajišťuje dodávky pitné vody bezmála milionu obyvatel. Jak se tedy vyvíjejí její jednání s českými obcemi a městy jako vlastníky vodohospodářské infrastruktury o výši cen vodného a stočného na rok 2014?
Vodárenskou infrastrukturu měst a obcí provozujeme na základě tzv. provozovatelských smluv. Ty stanoví, kdy proběhnou jednání o výši vodného a stočného pro další rok. Většinou je to na podzim - vyjednávání pro rok 2014 nás tedy teprve čekají. V posledních letech se tlak na omezení meziročního nárůstu cen vodného a stočného zcela jistě zvýšil, ačkoliv tyto ceny jsou nižší než tzv. sociálně únosná cena určovaná podle jednotné metodiky pro každý region zvlášť. Kalkulace cen za vodné a stočné je rozhodující měrou dána na jedné straně provozními náklady a na druhé straně výší nájemného. Nájemné je zase základem pro obnovu vodárenské infrastruktury. Stanovením nájemného tedy města a obce rozhodujícím způsobem určují výši ceny za vodné a stočné. Na straně provozovatele vyjednávání znamená nutnost důsledně doložit nákladové položky a důsledně využít možné úspory. Zde jsou profesionální odborní provozovatelé oproti jednotlivým obcím samozřejmě ve výhodě.
Počítáte s tím, že se do těchto vyjednávání promítne i avizované snížení cen elektrické energie v Česku během příštího roku?
Naše skupina nakupuje centrálně ve velkém všechny položky, u nichž lze očekávat úspory dané kumulovanou kupní silou - a je tomu tak i v případě elektrické energie. Námi vyjednané podmínky jsou přímo přenášeny do kalkulací, z čehož profitují odběratelé v daných provozovaných lokalitách. V případě elektrické energie máme uzavřenu rámcovou smlouvu pro celou skupinu, ve které je reflektován pokles cen elektrické energie, díky čemuž v posledních obdobích obce a města automaticky profitují ze změn podmínek.
Blížíme se ke konci programovacího období EU 2007-2013. Jaké poučení lze vyvodit z dosavadní praxe využívání evropských dotací v oblasti vodovodů a kanalizací v Česku pro období od roku 2014? Platí toto poučení také pro Rakousko?
Končící programovací období přineslo pro čerpání evropských fondů velké nároky na jejich příjemce, a to jak co se týče administrativy, tak přísných podmínek pro budoucí provozování dotované infrastruktury. Jednou z lekcí, která je pro veřejnost těžko pochopitelná, je skutečnost, že čerpání evropských peněz pro investice do vodárenské infrastruktury s sebou často přináší významné nárůsty ve výši ceny vodného a stočného. Důvodem jsou zadání Evropské unie platná pro kalkulace. Je také zklamáním, že podmínky pro čerpání evropských dotací nevytvořily podmínky a motivaci pro zapojení privátního kapitálu do financování vodohospodářské infrastruktury ve větším rozsahu. Diskuse o PPP projektech (Public Private Partnership - Partnerství veřejného a soukromého sektoru) jsou evergreenem veřejného prostoru, ale reálně v tomto oboru paběrkují.
V Rakousku máme jinou situaci, neboť u nás se žádné evropské prostředky na výstavbu a obnovu vodárenské infrastruktury nečerpají. Existují tu však státní dotace, při jejichž udělování se primárně zohledňuje strukturální situace konkrétní obce a efektivita jejího projektu, tedy schopnost vyřešit daný problém při vynaložení optimálního objemu prostředků.
U některých projektů v České republice se však nelze ubránit dojmu, že jejich cílem byla pouze snaha získat a utratit co nejvíce evropských peněz, nikoliv otázka optimálního rozsahu a kvality řešení. Často se také u vás zapomínalo na fakt, že pořízená infrastruktura musí být rovněž provozována a udržována. Ony totiž i dotační peníze jsou peníze, které jsou »zdarma« pouze zdánlivě.
Co v oblasti vodovodů a kanalizací případně nejvíce trápí rakouské obce? Které zkušenosti z vaší země v této oblasti mohou být zajímavé pro municipální sféru v ČR?
Nejdůležitějším tématem v Rakousku je způsob, jak financovat údržbu, sanace a reinvestice. Podle mého názoru by si rakouské obce měly vzít z českého vodohospodářství spíše ponaučení, protože v ČR privátní vodárenské společností vytvářejí tlak na kvalitu a efektivitu v nakládání s vodárenskou infrastrukturou. V Rakousku v podstatě neexistuje žádná konkurence, což činí celý sektor těžkopádným a neefektivním. Další nevýhodou v Rakousku je chybějící regulace, v důsledku čehož je toto odvětví velmi netransparentní.
Odpovídá vůbec nastavení dotací EU potřebám vodovodů a kanalizací v České republice? Nebudou podle vašeho názoru municipality jako vlastníci vodohospodářské infrastruktury spíše stále častěji preferovat investiční úvěry od bank než dotace?
Očekáváme, že obce budou v budoucnu jistě pozorně zvažovat alternativní formy financování svých investičních potřeb v oblasti vodohospodářské infrastruktury. Na jedné straně zde budou evropské dotace se svými striktními a složitými podmínkami a dlouhodobými závazky. Na straně druhé to pak budou úspornější projekty zaměřené na efektivitu a financované z vlastních zdrojů (nájemné), případně z bankovních zdrojů a za spolufinancování provozovateli. Je jistě řada projektů, při jejichž realizaci nejsou evropské dotace vždy optimální řešení, což se aktuálně projevilo i v tom, že některá města a obce v ČR dotace odmítly. Opět bych se zde vrátil k myšlence, že snaha vyčerpat maximální množství dotačních prostředků by neměla převážit nad účelností projektu s jeho dlouhodobými dopady pro obce i odběratele.
Můžete ještě více rozvést, pro který typ investic v oblasti vodovodů a kanalizací je vhodnější čerpat úvěr od banky a pro který typ naopak dotaci?
To je mimo jiné otázka finanční kondice a strategie konkrétní obce či města. Záleží také na struktuře přípojek, a tím i příjmů projektu. Asi lze zjednodušeně říci, že dluhové financování, respektive financování z vlastních zdrojů, si lze lépe představit v případě menších a středních projektů, případně tehdy, uskutečňují-li se obnova a rozvoj infrastruktury v postupných krocích po delší časové období. Dotační programy jsou jistě neodmyslitelnou součástí velkých infrastrukturních investic přesahujících finanční rámec konkrétního města, obce či regionu.
Jak moc obce a města v ČR využívají při investování do své vodohospodářské infrastruktury zkušeností a rad provozovatele vodovodů a kanalizací velikosti Energie AG a může takový provozovatel případně sám pomoci municipální sféře s tímto financováním? Otevírá nové programovací období EU od roku 2014 v tomto smyslu nějaké nové možnosti?
Úzká spolupráce mezi provozovatelem a vlastníkem infrastruktury při určování prioritních potřeb rozvoje a obnovy vodohospodářské infrastruktury patří mezi samozřejmé součásti vztahu provozovatel a vlastník. Vlastník očekává, že provozovatel disponuje odborným zázemím a provozními zkušenostmi, aby mu v procesu řízení investic mohl účinně asistovat. Nejinak je tomu v naší skupině. Přímé investice provozovatelů do infrastruktury měst a obcí považujeme za jeden z hlavních trendů v oboru. V našich dceřiných společnostech jsme uskutečnili celou řadu těchto projektů, a to jak formou financování konkrétního projektu, tak faktickou realizací konkrétních projektů. Klíčovou otázkou při projektech tohoto druhu je schopnost definovat obchodně vzájemně výhodný model, což jsou téměř vždy projekty dlouhodobé. Finanční stabilita a síla větších provozních společností obecně vytváří prostor pro intenzivnější spolupráci v této oblasti. Celkový objem finančních prostředků poskytnutých od roku 2005 společnostmi skupiny Energie AG Wasser pro přímé investice do vodárenské infrastruktury nebo na financování investičních projektů smluvních partnerů dosáhl 1,3 mld. Kč.
Nedomníváme se však, že v dalším plánovacím období EU by mělo dojít k nějakým zásadnějším změnám, které by změnily dosavadní situaci.
IVAN RYŠAVÝ
Linec
U některých projektů v ČR se nelze ubránit dojmu, že jejich cílem byla pouze snaha získat a utratit co nejvíce evropských peněz, nikoliv otázka optimálního rozsahu a kvality řešení.
Autor rozhovoru se s Christianem Hasenleithnerem (vpravo) sešel v září v rakouském Linci ve stánku skupiny Energie AG na veletrhu komunální techniky konaném při příležitosti už 60. ročníku Dne rakouských obcí.
FOTO: ARCHIV
